Přeneseno do důsledků taky pomáhat. Není snad v logice věci radit špatně. Pokud máme někomu radit, tedy spíše s úmyslem mu pomoci. Jak jasné, řeklo by se. Ale smysl tohoto názvu pro centrum dění v obci, jako nekompromisnímu imperativu pro jeho funkci, se z mnoha našich měst jaksi vytratil. Návrat k tradicím, zvláště jsou-li dobré, by byl v dnešních časech pokrokem.

Popíšu konkrétní případ jedné z radnic Brna, města kde žiju. Ale můžete se vsadit, že to tak funguje skoro všude.

Ta radnice je majetkem bytů, které pronajímá svým občanům. Protože se stále zvětšuje počet těch, kteří si byt nemohou koupit, protože na to nemají a nikdy mít nebudou, je tu radnice, jako majitel bytů od toho, aby právě těmto lidem byt nabídla k pronájmu. Protože bytů schopných ke kulturnímu bydlení je málo a protože zubem času a jiných nepříznivých okolností se stala spousta bytů neobyvatelných, nabízí radnice tyto byty k opravě vlastním nákladem. Tím se vyřídí dvě věci jedním rázem: opravený byt spadne do majetku obce a rodina v dohledném čase uspokojí svoji potřebu slušně bydlet. Až potud je vše v nejlepším pořádku: Radnice plní svoji funkci poradit a hned také dobrou radu uskutečnit.

Může se stát, že právě tato rodina bydlela dosud v bytě pronajatém na dobu určitou a každý rok ji může tato smlouva být prodloužena, nebo také ne, za předpokladu, že byt užívala dle platných pravidel, mimo jiné, že platila řádně stanovené nájmy. Pokud má rodina platnou smlouvu a je v sociální tíži, může ji stát poskytnout příspěvek na bydlení. Pokud nenastanou nepředvídané těžkosti, ani rodina v sociální tíži se do dluhů plynoucích z neplacení nájmů nemusí dostat. Ale tak jednoduché to v životě není. Radnice nemusí smlouvu obnovit, dala přece smlouvu na dobu určitou a ta doba skončila. Těch důvodů může být spousta a nemusí to být jen dluhy. Takováto smlouva očividně není smlouvou mezi dvěma rovnocennými partnery, diktuje tu radnice.

A když radnice smlouvu neprodlouží, nájemník tím okamžikem ztrácí i možnost poskytování příspěvku na bydlení. Nájemník se pochopitelně brání žalobou k soudu a soudní pře může trvat i 5 let, zatímco nájemník stále bydlí ve stejném bytu. Považte: 5 let ztrácí město finanční částky poskytované státem a ty jdou do milionů. Nájemník se dostává do dluhové pasti, ze které se jen těžko může dostat. Dluhy se mu zvýší na statisíce. Následují exekuce a výpovědi z nájmu bytů a jiné další komplikace. Nejsou to jen komplikace občana, jak se jednoznačně usuzuje. Jsou to komplikace celého města, státu, protože tento stav je současně stavem napětí, které může vyrůst ve výbuch a taky se tak občas stává.

Řešení je jednoduché a snadné, zákon ho umožňuje. Stačí vystavit náhradní nájemní smlouvu se všemi právně dostupnými aspekty, která zabezpečí placení nájmů i sociální příspěvek na bydlení. O peníze nepřijde ani město a rodina nepadne do dluhů do doby, než soud rozhodne.
V souvislosti s popsanými případy jsem svého času vyžádal stanovisko příslušného ministra, který tuto možnost potvrdil. K žádné změně v bytové praxi města nedošlo.

Při tom nejde jen o peníze. Příval žalob, které město podává k vystěhování, a tomu odpovídající letité trvání sporů nejen zbytečně zatěžují soudy, ale jsou i těžkým martyriem pro jejich účastníky. Kde se ztratila funkce radnice? Jakou roli hrají bytové odbory radnic a jakou zastupitelé, volení zástupci lidu? Není snad snadnější a užitečnější pro všechny účastníky sporů dohoda?

Jsou ještě horší a nepochopitelnější výkony radnic. Stane se, že rodina vynaloží na opravu bytu vlastním nákladem statisíce. Ale v souběhu událostí se dostala do dluhů na nájmu. Automaticky se nabízí reciproční vypořádání částky za dluhy a částky věnované městu. Nic takového! Město podá žalobu k vystěhování a soudu nezbývá než rozhodnout dle chladné a neúčastné litery zákona. Tady už radnice zcela ztratila nejen svou funkci dobrého rádce, dostala se dokonce do pozice morálního uzurpátora.

To už je docela skandální ve svobodné a demokratické společnosti, jejíž principy si zcela jistě taková radnice přisvojuje.

Komu to vše slouží?

Za ta dlouhá léta, co se problematikou sociálního a občanského smíru zabývám, nabyl jsem dojmu, že v práci radnic rozhodují jiné principy než by jim náležely z titulu toho, proč existují. Zastupitelé mají jiné zájmy, aby uspokojili své ambice, nejčastěji politické, než aby se blíže zajímali o to, jak úředníci úřadují a nechávají volný průchod zase jejich náhledům na to, co oni považují za správné. Na obou stranách však hrají roli předsudky a skryté nenávisti, které nemohou být veřejně prezentovány, tak alespoň nacházejí uplatnění v tom, o čem mohou rozhodovat a o čem jsou přesvědčeni, že je to tak správně.

Racionální hledisko komu tím slouží a jak jim zcela uniká. Dostat na slušnou a vyšší úroveň ty, kteří to nejvíce potřebují, je princip každého vyspělejšího společenství. Takže, závěr je zatím jednoznačný: všichni usilujeme o to, abychom se vzájemně poškozovali. Jak hloupé a jak trapné, není-liž pravda?