Tento text vyjde v bulletinu Muzea romské kultury 09 až někdy v polovině roku 2010 (u příležitosti 18. výročí založení muzea). Zabývá se ale věcmi současnými, a tak třeba někoho zaujme.

Tento bulletin vychází při dovršení osmnáctiletého výročí existence Muzea romské kultury. To drahnou dobu fungovalo jako občanská organizace s různými jmény. Nejdříve jako Společnost pro založení Muzea, dále jako společnost odborníků a přátel Muzea nebo obecně prospěšná společnost Muzeum romské kultury před tím než se Muzeum stalo příspěvkovou organizací státu, tedy institucí, která už mohla počítat se sice skrovnou, ale jistou podporou státu vázanou na státní rozpočet. To se stalo 1. ledna roku 2005. Do této doby se Muzeum rozvíjelo vždy jen na základě financí, získávaných prostřednictvím grantů.

Okamžikem vzniku muzea jako instituce státní je na místě otázka, co přimělo vládu k tomu, že právě muzeum romské kultury přijalo do sítě muzeí státních v době, kdy se mnohým podobným institucím podobné výsady nedostalo. A co tedy vláda, a s n í i ostatní úřady a instituce s vládou nějak spojené, od Muzea romské kultury očekávají?

Po pravdě řečeno, takto striktně nikdo tuto otázku nepoložil. Vždy se jen tradovalo při nejrůznějších příležitostech a na nejrůznějších místech, že vznik Muzea romské kultury je nejúspěšnějším projektem v rámci programu integrace Romů do společnosti, aniž ovšem bylo zkoumáno podrobně, proč tomu tak je a co se tedy od tohoto muzea očekává.
Ovšemže nadřízený orgán, kterým bylo ministerstvo kultury, stanovilo jasná pravidla a co se od Muzea romské kultury očekává v rámci podpory, kultivace, a vlastně nejvíce i záchrany kultury Romů jako nezpochybnitelného dědictví kultury národa, který se nějak podílel na kultuře většinové, kultury, která pomalu zanikala a to ve všech svých aspektech: hmotného dědictví, jazyka, zvyků, tradic a podobně.

Ale tohle byly úkoly, které náležely každému muzeu a jejich náplň by stačila jen k tomu, aby muzeum se stalo jen jakýmsi nedostatečně živým artefaktem, který poukazoval na minulost bez dostačující reflexe do současnosti, kterou by mohlo být maximálně dosažení a zachování kulturní autonomie romského etnika.

Jde o víc než jen o strohý muzeální institut
V případě Muzea romské kultury bylo od počátku jasné, že jde o mnohem víc! Zakladatelé vložili do vínku vznikající instituce hned od počátku úkol vpravdě grandiózní: podílet se zásadním způsobem na programu integrace Romů do společnosti a to způsobem, který nikdy v minulosti nebyl v naší zemi uskutečňován, a v němž rozhodně nešlo jen o záležitosti kultury, ale o složitý proces, zahrnující veškeré společenské děje, jejich odraz v životě společnosti i v politice, avšak vždy na podkladě vnímání romské kultury jako nezbytného prvku a živné půdy těchto dějů a stavů, které bez přítomnosti tohoto prvku nemohou být úspěšně řešeny a vyřešeny. Takto pojaté muzeum, pokud by takový úkol přijalo a podílelo se na jeho plnění, se stává nezbytně živou institucí. Pokusím se prokázat, že muzeum romské kultury právě takovou institucí je.

Romští intelektuálové, soustředění kolem Muzea romské kultury, v okruhu romských médií, na univerzitách, kde byly založeny katedry romistiky, hlavně tedy na Karlově univerzitě, a v řadě neformálních romských občanských organizací, starší generaci spisovatelů a povídkářů, nejčastěji také muzikantů sdružených v neformálních kapelách, ti všichni podporováni mezinárodní romskou reprezentací, chápou program integrace ve dvou naprosto rovnocenných a vyvážených procesech: jako uchování a kultivaci romské identity současně s budováním prvku angažovaného občana s povinnostmi i právy v demokraticky se vyvíjející společnosti.

Takto pojímaný program integrace Romů byl několik let po „sametové revoluci“ přijímán jako samozřejmý a tehdy se tvořící neformální reprezentace Romů jej přijala a rozvíjela současně jako proces emancipace Romů a jejich zapojení do struktur společnosti. Romští poslanci v tehdejších třech parlamentních tělesech do této reprezentace nepochybně patřili. Bylo jich 11 a zřejmě už nikdy jich nebude více. V první euforii také vznikla první politická strana Romů ROI (Romská občanská iniciativa), která měla docela silnou podporu mezi Romy a byla vnímána jako nikoliv nepodstatná složka politických struktur v tehdejší době. Kolem těchto dvou center probíhal i proces zapojování Romů do společnosti v intencích naznačeného programu, tedy identity a občanského principu.

Sociální vyloučení
V dalších létech však se situace zásadně změnila Romové po krátkém vzepětí se stále více a více dostávali na okraj společnosti, a tento negativní proces posiloval až do dnešních už zcela nepřijatelných rozměrů. Došlo k tomu z několika příčin.

Demokracie nastolila svobody, se kterými se Romové nedokázali dobře vyrovnat. Všeobecně slabší úroveň vzdělání a nízké právní vědomí v důsledku toho neumožnilo Romům dostat se na startovací čáru současně s ostatními složkami společnosti a jejich zaostávání se dále prohlubovalo, zatímco viditelná složka společnosti stoupala nahoru. Rozdíly se zvětšovaly.

Nízké právní vědomí bylo také příčinou toho, že Romové se nedokázali účinně bránit proti situacím, které demokratická společnost nastolovala často s překvapivou a nespravedlivou tvrdostí. Ta se nesla na vlně obecné nenávisti vůči „nepřizpůsobivým“ Romům a vedla úplně opačným směrem, než který nestolovala EU. Tento způsob byl přijímán ve společnosti i politiky pravicových stran zejména v lokalitách – samosprávách, zatímco stát se svoji vládou v určitém čase prokázal vůli se tomuto trendu bránit. To konec konců bylo i požadavkem EU jejímž členem se ČR posléze stala.

Nicméně stav, který se tu utvářel, vytvořil z romské pospolitosti skupinu na nejnižší sociální úrovni, navíc s tendencí silné segregace nejen územní v podobě izolovaných lokalit (ghet), ale tím i segregaci ve školách a především i ve vztazích mezi menšinou a většinou. Kvalifikovaný odhad říká, že 2/3 Romů se do této nezáviděníhodné situace dostali.

Tak se současně začalo tradovat ve všech možných programech, že jediný možný a zásadní způsob integrace Romů do společnosti je v programech, které brání sociálnímu vylučování Romů ze společnosti a snaží se o eliminaci tohoto stavu. Při tom tento program se nutně nemusí týkat zbývající 1/3 Romů, kteří své romství nepopírají a vyznávají. Na druhé straně však není pochyb o tom, že sociální vyloučení, do něhož se Romové dostávají, má svůj původ v tom, že Romové jsou. Proto je přirozené, že jejich romství musí být vnímáno, a je nutno s ním nějakým způsobem pracovat.

Diskurz ve společnosti, týkající se záležitostí Romů, je dosud a stále veden na dosti nízké úrovni, čehož znakem je, že dochází k nepřípustnému generalizovaní a Romové jako celek jsou považováni za nepřizpůsobivé, nevzdělané a nevzdělávatelné, neschopné přijímat pravidla hry s tradicemi, které tuto neschopnost ještě utvrzují, a podobně.
Pro úplnost je třeba zmínit situaci olašských Romů, už také po staletí žijících na území našich zemí. Oni jsou skupinou, která stojí na samém okraji společnosti. Nejedná se u nich o striktně sociální vyloučení, protože mnozí olašští Romové jsou často i velmi bohatí. Jedná se však o vyloučení společenské, které může být horší než to sociální. Jejich způsob života i tradice se liší zcela diametrálně od většiny i Romů dalších, původně většinou východoslovenských.

Romipen
Ukázalo se také, že Romové na svém romství trvají. Na tomto principu je možno založit i programy, jejichž cílem by bylo pozdvižení sebevědomí Romů a hrdosti na jejich předky, historii a kulturu. To nepochybně může vést i ke zlepšení postavení ve společnosti.

Složitost vztahů ve společnosti, rozdílnost romské menšiny v životě i vlastní historii, to vše ukazuje i na to, že program integrace Romů do společnosti nemůže být postaven na eliminaci jediné skutečnosti, tedy sociálním vyloučení, nýbrž by měl zahrnovat celou složitost toho procesu, tedy i poukaz na to, čím se nízké sociální postavení Romů liší od nízkého sociálního postavení příslušníků většiny. Tou rozlišností je jistě identita, a její vnímání pak může zákonitě nacházet svůj odraz i v programech vzdělávacích, kulturních, odstraňování segregace a všech dalších negativních procesů.

Mezinárodní romská unie už v roce 1971 na svém londýnském zasedání přiznala Romům statut národa. Tatáž instituce potvrdila tento statut v Praze v roce 2000 při svém zasedání. Podle přijatých mezinárodních dohod jsou tedy Romové národem. Přesto na území naší republiky nejsou vnímání stejně jako ostatní zde žijící národnostní menšiny, jako jsou Němci, Poláci, Slováci, Řekové a jiní.

Romové mají, kromě sociálního handicapu, ještě jeden a ten se týká skutečně všech příslušníků této pospolitosti u nás: nemají nikde mateřskou zem, jako ostatní národnosti. Jsou sice rozptýlení po celém světě, jsou jich miliony, ale mateřskou zem nemají. Postrádají tedy i větší podporu, pokud nemohou počítat s podporou Romů, rozptýlených po celém světě. Proces tohoto sjednocování teprve probíhá a má své peripetie a výkyvy od shora dolů i v časových mezerách.

Ostatní národnostní menšiny tedy usilují pouze o kulturní autonomii, a pokud jsou tyto ambicemi naplňovány, mohou se cítit být uspokojeni.
U Romů je situace neskonale složitější a obtížnější.

Jak již řečeno, Muzeu romské kultury a jeho personálnímu aparátu tato složitost procesu integrace Romů do společnosti je zřejmá, vnímá ji, pracuje s ní, a činí si ambici přispívat k ujasnění a tříbení cest, naplňujících tento program.

Přestože Muzeum romské kultury bylo vládou stanoveno jako analytické pracoviště s povinností a právem vyjadřovat se ke všem otázkám, souvisejícím s problematikou Romů a procesu jejich integrace do společnosti, není toto postavení vnímáno a využíváno systematicky a regulérně žádnou z institucí. Podívejme se zpětně, jak mohlo být, díky této instituci, zabráněno dalekosáhlým nedorozuměním a škodám, kdyby služby Muzea romské kultury využívány byly.

Trapná pochybení
Na prvním místě zmíním záležitost nepovedeného zákona o odškodnění Romů, ukrývajících se za války z důvodů ohrožení života na základě rasových zákonů Třetí říše. Poslanecká sněmovna schválila zákon 261/2001 Sb., který stanovil pro „oprávněné“ žadatele velmi přísné a nesplnitelné podmínky, které byly nutné pro uznání statutu politického vězně a následně pak vyplacení celkem nevýznamného odškodnění ve výši několika desítek tisíc korun. Ze 7.000 žadatelů bylo odškodněno snad jen několik stovek, asi 3 %. Žadatelé posílali své žádosti odpovědnému ministerstvu obrany, které rozhodovalo u udělení statutu politického vězně podle šedesát let starého zákon č. 255/1946 Sb. Jen málokdo tento statut během několikaletého řízení získal. Česká správa sociálního zabezpečení pak odškodnění vyplácela fakticky jen těm, kdo tento statut získal.

Po 6 létech již definitivně skončeného řízení, pro většinu žadatelů neúspěšného, Nejvyšší správní soud rozhodl, že soudy, pokud by byly žaloby na neúspěšné řízení konkrétních žadatelů podávány, nemají vyžadovat jiné důkazy než ty, které dosvědčí identitu romského žadatele a datum jeho narození před rokem 1943, protože bylo naprosto zřejmé a historiky prokázáno, že kdo byl Rom, nemohl uniknout smrti v koncentračním táboře, pokud se neukrýval. Toto platilo beze zbytku pro původně české a moravské Romy, kteří skutečně byli zlikvidováni jako etnický celek a lze právem hovořit o jejich genocidě. Pokud vůbec byl někdo odškodněn, pak to byli právě Romové z této skupiny.

Osud slovenských Romů se poněkud lišil. Přesto i jim hrozilo nucené nasazení do pracovních táborů, některé romské osady byly vypalovány, mnozí Romové stříleni pro spolupráci s partyzány apod. I tento způsob zakládal důvod pro odškodnění těch slovenských Romů, kteří se po válce odstěhovali do českých zemí , stali se mezitím českými občany a získali tím nárok na odškodnění. Z důvodů popsaných však na ně většinou nedosáhli.

Je smutné, že Muzeum romské kultury vydávalo k žádostem historické rozbory, stejně tak jako k několika soudům, celkem marně. Krajské soudy rozhodovaly negativně a teprve na odvolání podle Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odškodnění přiznaly. Škoda, že ani parlamentní zpravodaj tohoto neúspěšného zákona neposkytl Muzeu romské kultury šanci se k věci vyjádřit profesionálně při projednávání v Parlamentu. Není pochyb o tom, že tento zákon je právem považován za institucionální popírání romského holocaustu.

Za další takový nedostatek je až trapné zdůrazňování nejasnosti nejrůznějších úředníků při debatách o programech a jejich úspěšnosti v rozpoznání toho, kdo je a kdo není Rom. Není-li pak známo, kdo je Rom, nemůže být ani povědomost o dalších údajích, které jsou naprosto nezbytné pro studium příčin stávajících nedostatků a jejich úspěšného řešení. S tímto naprosto ohromujícím defektem souvisí i otázka provádění statistických průzkumů, které nejsou prováděny snad z důvodů utajení osobních údajů, což je další nesmysl. Muzeum romské kultury do této věci může vnést jasná kriteria, které každého odpovědného činitele zbaví nejistoty.

Debaty, které se vedou o Romech ve společnosti na nejrůznějších úrovních, jsou stále poznamenány nejrůznějšími fámami a mýty, které pak samy o sobě vytvářejí mínění veřejnosti o neschopnosti Romů přijímat pravidla hry v občanském soužití. Tento stav Muzeum romské kultury může napravit svými zasvěcenými informaci a nejrůznějšími akcemi ad hoc. To muzeum činí a v tomto směru již v kulturní veřejnosti – a nejen brněnské, si získalo oprávněnou pověst dobrého, profesionálního a živého institutu, srovnatelného s těmi nejlepšími podobnými instituty většinové společnosti. Bohužel jen málo využívaného oficiálními autoritami státními i regionálními, včetně parlamentních těles.

Těch problémů, k nimž by Muzeum romské kultury vydalo stanovisko profesionální a při tom dokázalo zastoupit a vnímat i laickou romskou veřejnost, je daleko více. Patří mezi ně na příklad i problematika vzdělávání romských dětí v české škole a příčiny neúspěšnosti romského žáka v této škole, které ministerstvo školství stále odmítalo vzít na vědomí.

V neposlední řadě je nutno ještě zmínit přístup Muzea romské kultury k otázkám programu integrace Romů do společnosti a jeho pojetí. Již jsem zmínil, že za rovnocennou složku tohoto programu považuje Muzeum ochranu a kultivaci identity Romů. K tomu vytváří profesionálním způsobem potřebné sbírkové fondy, které dokládají kulturu Romů. Není to pouhé shromažďování historických artefaktů. Na základě nich dochází k odrazu historických reminiscencí do současného života romské pospolitosti a úvahám, jak tohoto odkazu využít do současnosti. Tato činnost a úsilí nepostrádá srovnání s činností českých buditelů. Je v současné době kritizována a haněna jako záležitost, která programu integrace Romů neprospívá a dokonce je považována za příčinu dosavadních neúspěchů v tomto programu. Nositeli těchto naprosto pochybných názorů jsou kulturní antropologové z Plzeňské univerzity, často citovaní i v oficiálních materiálech na rozdíl od absence názorů největších romských autorů -odborníků .

Institucionální matení
Dříve než se pokusím vysvětlit pochybení nositelů těchto názorů, poukážu na některé aspekty vývoje institucí, které administrativně prosazovali a prosazují program integrace Romů a připustím, že v důsledku neujasněnosti profilu těchto institucí, může jít spíše o nedorozumění mezi diskutujícími stranami než úmysly škodit.

Jde především o Agenturu pro začleňování romských komunit, která už ve svém názvu má zakomponován princip etnický. Určité nedorozumění nespočívá jenom v názvu, má svůj odraz i v obsahové náplni této , stále jen připravované instituce. Kritika ve smyslu, že práce na eliminaci vylučování romských komunit, tedy principu etnického, může být nesprávná, neboť má postihovat vylučování sociálně slabých obecně, má své opodstatnění.

V souvislosti s příchodem nového ministra pro lidská práva a menšiny byla i tato otázka diskutována a na návrh lidí v této oblasti pracujících, ministr připustil, že by nadále Rada vlády pro záležitosti Romů měla naplňovat program integrace Romů v oblasti identity a všeho co s tím souvisí, včetně romského holocaustu, zatímco otázka inkluze obyvatel sociálně vyloučených romských lokalit bude v kompetenci jiné instituce. Tím dojde k naplnění rozumného návrhu, aby obě oblasti integrace Romů do společnosti mohly být odděleny a prosazovány jako dvě, sice související oblasti, přesto však rozdílné. Jak dalece bude tento návrh prosazen je další otázkou v níž by ovšem rozhodující roli mělo hrát jistě i Muzeum romské kultury.

Nevědecký přístup kulturních antropologů
A nyní k otázce omylu kulturních antropologů, kteří veškeré své výzkumy prováděli v podmínkách romských osad na východě Slovenska. Romské osady jsou v podstatě skanzeny života Romů, které takto ustrnuly v podstatě již dobrých 150 roků. Zmíněnými výzkumy bylo poskytnuto mnoho dobrých postřehů, které ovšem nejsou pro odborníky žádným novem, přesto bylo možno je přijmout jako obraz života romské pospolitosti, která však o Romech neříká to nejpodstatnější.Tato místa jsou jistě zdrojem poznání pro historiky,etnografy a obecně i pro hanlivě kulturními antropology nazývané „romské buditele“. Ale to nic nemění na tom, že již mají jen málo společného s větší části romské pospolitosti, a už skoro vůbec ne té, která žije v České republice.

Zásadní pochybení kulturních antropologů tedy bylo zevšeobecnění zjištěných poznatků na celou romskou populaci div ne v celé Evropě. K dovršení všeho na základě těchto zjištění byla definována tzv. „kulturní chudoba“ přisouzená Romům všem. Nehledě na to, že nespravedlivě byla přisouzena i obyvatelům romských osad, neměla své opodstatnění ani na další romské populace v České republice i Evropě. Toto vše dokázali kulturní antropologové uplatňovat v prostředí, kde Romové využívají v plné míře romštinu, svůj tisíciletý jazyk, který je dokonalým obrazem způsobů chování i kultury těchto lidí, o němž ovšem nic kulturní antropologové nevědí a ani se nepokusili tento aspekt souvislostí pochopit. Na základě toho prohlašují, že Romové nejsou národ, jen jakási skupina produkující „kulturu chudoby“.

Mezinárodní romská reprezentace, dlužno poznamenat, na svých shromážděních tento názor odmítla jako neudržitelný, česká reprezentace Romů správně doplňuje: proč by mělo českým Romům být odmítáno něco, co Čechům odmítáno nebylo a co se dokonce dnes skví nejlepším obrazem české společnosti v minulém čase?

Ze všeho, co jsem na tomto místě nastínil, je zřejmé, že je mnoho problémů, souvisejících s procesem probíhající integrace Romů do společnosti, které nejsou zcela ujasněny, nemluvě již o tom, že by byly prosazeny ve společnosti. Úloha Muzea romské kultury je zcela nezastupitelná a ukazuje na charakteristiku této instituce jako společností žádaného a prospěšného institutu, který buduje postavení Romů v této společnosti na pozitivním základě, který má šanci uspět a přispět k řešení složitého problému romské menšiny.