Těsně před vánočními svátky schválila vláda jednomyslně plán pomoci Romům, který je nazván Koncepcí romské integrace na roky 2010 až 2013. Plán předložil ministr pro lidská práva Michael Kocáb.

Kromě několika kusých informací v rozhlase, se podrobněji ke koncepci vyjádřilo z tištěných médií pouze Právo a MFD. Ani z takových podrobnějších informací nelze ovšem posoudit dokonale celou koncepci, a zejména její šance na úspěch. Hlavně proto, že už skoro 10 let podobné koncepce vláda přijímá, a každoročně je dokonce aktualizuje od roku 2000, a zatím nic se výrazně úspěšného v situaci Romů v ČR neprojevilo. V právě schválené koncepci se však objevuje několik nových zajímavých návrhů, které stojí za povšimnutí z pohledu, zda v reálné situaci se mohou prosadit či nikoliv.

Koncepci projednávala Rada vlády pro záležitosti romské komunity, což je tým složený ze zástupců romské komunity, vybraných z jednotlivých krajů, a zástupců jednotlivých rezortů vlády, tedy tým nepochybně kvalifikovaný k projednávání takových návrhů.

Dávno již nejsem členem tohoto týmu, přece však se cítím dostatečně fundovaný k tomu, abych věc posoudil kvalifikovaně už proto, že jako bývalý člen Rady vlády pro záležitosti romské komunity a její místopředseda jsem se dosti výrazně podílel na první koncepci romské integrace, kterou vláda v roce 2000 přijala za svou. Mám ještě podstatnější důvod o této koncepci psát: jedna ze závažných chyb této a jiných koncepcí je v tom, že neprocházejí veřejnou diskusí, a proto se ani nemohou dost dobře stát věcí veřejnou v tom smyslu, že angažovaný občan se na plněné koncepce může nějak, byť alespoň malým dílem, podílet. Touto chybou trpí i posledně zmíněná koncepce, i když na výčitky není čas, stejně jak ho nenacházela ani Rada ani vláda. Konečně diskuse může probíhat i v rámci plnění koncepce, pokud se k tak úspěšnému kroku vůbec dostaneme.

Jedna z myšlenek, které mne zaujaly je, jak dosáhnout plné úspěšnosti školní docházky romských dětí, a sice podmíněným krácením sociálních dávek rodičů v případě špatné docházky. To není myšlenka nová, obsahuje však několik sporných momentů: s rodiči jsou poškozovány i děti, snižuje se sociální status rodiny a ten má přímou úměrnost k motivaci dítěte ke studiu. Školní docházka je sice povinná, ale zákon z tohoto důvodu dávky odnímat nebo krátit neumožňuje. Kromě toho si myslím, že právě toto není největší překážkou úspěšnosti romského žáka v české škole, čímž současně upozorňuji na daleko závažnější problémy v českém školství. Tato koncepce se o nich zřejmě zmiňuje podrobněji, podstata problému však spočívá v tom, že česká škola jen nedostatečně vnímá romského žáka jako žáka hodného zvláštní pozornosti.

Program bývalého ministra školství Lišky vedený snahou o zavedení vzdělávání romských žáků v „hlavním proudu vzdělávání“ odchodem ministra zamrzl.
Snad by mohl rozmrznout příchodem nové vlády, pokud koncepci přijme rovněž za svou, ale jisti si být nemůžeme. Už jen ten argument, který slýchám nejen na ulicích, ale i mezi inteligencí: „Proč by se česká škola měla přizpůsobovat Cikánům, když se nepřizpůsobuje Vietnamcům – a jejich děti přesto prospívají!?“ Zdá se, že vše je vždy spíše více než trochu složitější než se na první pohled zdá.

Dovolte také zmínku o zcela nové myšlence proti dřívějším koncepcím, a sice: pomoci předluženým rodinám. Není zatím přesně jasno jak, ale budiž, jsem pro. Zatím jsme skutečně dělali všechno proto, abychom právě tyto rodiny dostali do naprosto někdy už nevratných sociálních situací na úplném dně. Ale jak se vypořádat s tím, když právě rodina hodná pomoci v tomto smyslu, neplní řádně svoji povinnost posílat dítě do školy? To je rozpor systémový, se kterým je nutno se vypořádat.
Nechci už příliš kritizovat koncepci, protože žádný dokument, týkající se tak složitých vztahů ve společnosti, nemůže postihnout všechny aspekty konání jejich aktérů bez střetů a konfliktů, které mohou vést k jejich řešení. Koncepce je určitě potřeba a je dobře, že ji vlády přijala.

Problém spočívá v něčem jiném. Ukazuje na to i oponentura starosty Litvínova, jemuž koncepci zaslali k posouzení. Pan starosta vidí problém v „alergickém“ hodnocení pozitivní diskriminace ze strany Čechů. Domnívá se, že je v Koncepci obsažena. Tady je zřejmé, jak malá diskuse je věnována těmto otázkám, a jak snadno pak mohou existovat nedorozumění, která už později nikdo není schopen vysvětlit.

V odborných kruzích je přece dobře známo, že o žádnou pozitivní diskriminaci nejde, Romové sami kroky , které tímto „podezřelým“ směrem jdou, sami nazývají pozitivní akcí,v cizině známé pod názvem „affirmative action“. Nejde o kroky, které by poškozovaly nějak děti z většinové společnosti, jde o kroky, které prospívají všem dětem, českým, ale i těm romským. To je zásadní rozdíl, který často nerozlišují ani učitelé.

Jiný problém může spočívat v nepochopení vládní politiky Koncepce ze strany obcí. Příklady mnoha obcí tento smutný fakt potvrzují. Už se mi nechce ani mluvit o Chomutovu a jeho primátorce Řápkové. Takových obcí jsou u nás stovky. Pro obce vládní ani evropská politika neexistuje, pokud jakékoliv kroky „státotvorným směrem“ nezapadají souhlasně do úsilí o zisk voličské přízně. Nepopulární kroky, vstřícné vůči nemilované menšině, jsou hodnoceny záporně bez ohledu na katastrofické důsledky, potom už pro všechny.

Koncepce není záchrana, pokud se z ní nestane návod, jak zlepšit život všem, a pokud ji takto nepochopíme. Je třeba odhodit předsudky, a racionálně posuzovat, co společnost poškozuje a co ji prospívá. Nic víc! Nemusíme se milovat, stačí když se budeme respektovat. To by mohl být i dobrý novoroční úmysl, a jakási remíza po přestálých vánocích, kdy jsme ze všech stran slyšeli slova o vzájemné lásce, která jediná nás může zachránit.