Ke Dni Holokaustu a lidských práv (27. ledna 2010) jsem měl tu čest proslovit v Senátu projev. Zdálo se mi, že měl mezi přítomný docela slušný ohlas (v Senátu byli premiér Fischer, předseda Senátu Sobotka, ministr Kocáb, senátoři Schwarzeberg či Töpfer a hlavně mnoho těch, kteří přežili koncenráky z řad Židů). Svůj projev chápu jako příležitost danou zástupcům Romů, kterých se toto téma týká.

Nemohu mluvit o událostech dávno minulých, abych se nezmínil o současnosti. Mám na mysli události, které jasně ukázaly ve svých hrůzných důsledcích neudržitelnost teorií o „nadlidech“. To nemůže popřít nikdo, kdo ctí fakta a morální lidské hodnoty.

Zdá se mi však, že není mezi lidmi v současné naší společnosti striktně rozlišováno dobro a zlo, jakoby morální princip selhával. Ať mi Bůh odpustí – a Vy také, že vyslovuji tak přísné hodnocení, ale berte to jako hodnocení již starého muže, který je citlivý na různé peripetie života a jeho projevů a má k dispozici dost kritérií při tomto hodnocení, aby se příliš nemýlil.

Dovolte, abych poukázal na nutkavé souvislosti, které mne při této příležitosti napadají.

Je-li stav společnosti takový, jaký předestírám, má i demokracie ztíženou pozici vypořádávat se s projevy neonacismu, které de facto popírají, to co se stalo hrůzného, a staví na piedestal symboly nositelů těchto hrůz. Nositelé těchto názorů jsou většinou nevzdělaní hlupáci, kteří se ani neobtěžují tím, že by si dobu, ve které nežili, dokázali osvojit studiem. Možná ani netuší, že uctíváním nositelů těchto hrůz, tyto hrůzy potvrzují.

Vybrali si však obratně nepřítele, který společnost obtěžuje a proti němuž oni, novodobí zastánci pořádku a bezpečí, společnost chrání. A lidé jim tleskají, často na otevřené scéně.

Směšují se tu dvě věci: rovnost lidského individua jako první nepopíratelný princip lidských práv a popírání této rovnosti u lidí, kteří jsou nějakým způsobem nepohodlní, obtěžují, jsou prostě jiní: Romové, přistěhovalci, barevní studenti, gayové, případně i Židé. Společnost se vůči nim chová často macešsky a oni jí to oplácejí pasívní resistencí v tom lepším případě, v tom horším odporem, který společnost nepřijímá a někdy i tvrdě dusí. Ti lidé jsou pro svoji jinakost nenáviděni a okolí je ochotno zapomenout na to, jaké důsledky jejich slepá podpora „primitivních a násilnických hord“ může mít. Výsledkem je sílící neonacismus a pravicový extrémismus. Bez podpory by neměl šanci.

Tisíciletá historie lidstva nás poučuje dostatečně, a opakování hrůz v jejím průběhu nám přikazuje nepolevit ve sledování společenských dějů a při rozpoznání příznaků jejich neslučitelnosti s morálkou, a často i se zákonem, činit opatření. Je to přece i otázka racionální, která společnost při eliminaci těchto nepříznivých jevů stojí i nemalé peníze.

Nemusíme se přece milovat, stačí, když se budeme respektovat.