V roce 2007 byl v jižním Afghánistánu v provincii Helmand unesen tehdy třiapadesátiletý reportér prestižních italských novin La Repubblica Daniele Mastrogiacomo spolu se šoférem a tlumočníkem. Oběma jeho průvodcům byla před jeho zraky odříznutá hlava a on se z toho dodnes zcela nevzpamatoval. Počítal s tím, že zemře stejnou smrtí.

Každou noc, ač od té doby uběhly už tři roky, má pocit, že má svázané ruce i nohy a i ve dne má strach: obezřetně se rozhlíží kolem sebe a někdy dokonce několik týdnů není schopen vyjít z domu. Do Afghánistánu by už nikdy nevkročil, v redakci už zase pracuje, ale píše jenom o Africe. Důvod zadržení byl zřejmý: Taliban chtěl novináře vyměnit za zatčené a odsouzené vůdce Talibanu, kteří byli drženi ve vězení v Kábulu.

Knihu, která před časem vyšla a vzápětí byla přeložena do řady jazyků, napsal Mastrogiacomo hned po návratu z Afghánistánu během prvních tří týdnů. Autor popisuje, jak se dostal do pasti, kterou na něj Taliban nastražil, jak únosci patnáctkrát měnili skrýš, v které ho drželi, aby ho nějaké speciální komando nemohlo identifikovat a případně i osvobodit. Držen byl ve stájích, ale i v podzemních dírách za strašidelných hygienických podmínek. Mezi nejzajímavější pasáže jistě patří podrobné popisy vývoje vztahu mezi únosci a uneseným, který se často a velmi rychle měnil od bezmála kamarádského pábení rovnou k brutálnímu fyzickému napadání.

Například ten stejný muž, který zavraždil novinářova šoféra, hned druhý den požádal Mastrogiacoma, aby spolu sportovali. A jiný, který se s ním vážně a složitě bavil o religiozitě a kulturních rozdílech chápaní manželství v různých náboženstvích, se bezdůvodně ve vteřině rozzuřil a začal Mastrogiacoma bít gumovou hadicí. Jiný z talibanských vrahů si zase po létech někde obstaral novinářovo telefonní číslo, zavolal mu a chtěl se s ním bavit jako se starým kamarádem.

Význam tohoto textu je hlavně v tom, že je snad prvním svědectvím o každodenním životě talibanských bojovníků. Z knihy vyplývá, že tito mladíci jsou neustále na cestách, nemají žádný domov, žijí v permanentním napětím, ale přesto nebo spíše právě proto se rádi smějí. Vědí, že v každé vteřině mohou v bojích zemřít. Tváří se ale tak, že ze smrti nemají vůbec žádný strach. Násilnické excesy nejsou pro ně vůbec v rozporu s jejich religiozitou, protože totálně odmítají všechno, co je nemuslimské. Křesťané jsou pro ně nečisté bytosti, se kterými mohou zacházet jako se zvířaty. A ještě jedna věc z této knihy jasně vyplývá, že slova svých vůdců přijímají jako rozkazy, o kterých se nepřemýšlí. Vůdci s bojovníky jsou ve spojení pouze přes mobilní telefony a často se navzájem ani neznají. Bojovníci se chovají, jako kdyby z malých krabiček na ně promlouval sám Alláh.

Daniel Mastrogiacomo měl štěstí a z brutality únosců byl vysvobozen, ale o okolnostech propuštění v knize mlčí. V textu o tom není ani zmínka. To je taky důvod, proč se již před třemi lety, a teď po vydání knihy, která má název Dny strachu, zase nastoluje zásadní otázka: Jak dalece se může nechat nějaký stát vydírat? Hovoří se totiž o tom, že novinář Mastrogiacomo byl i přes protesty zvláště Američanů a Angličanů vyměněn za pět velmi nebezpečných vůdců Talibanu. Tyto domněnky mohou být pravdivé, protože je známo, že předseda italské vlády Romano Prodi se přátelí s afghánským prezidentem Hamidem Karzaiem, a že je tudíž velice pravděpodobné, že mohl Prodimu vyjít vstříc.

Když se novináři Daniela Mastrogiacoma zeptali, jestli se cítí být viníkem, když jeho život byl vykoupen smrtí dvou Afghánců a propuštěním zřejmě pěti velmi nebezpečných zabijáků, z výrazu v obličeji i novinářova hlasu je zřejmé, že dodnes trpí bolestí přeživších, kteří vědí, že jejich život je vykoupen těmi, co nepřežili.

Psáno pro ČRo6