Ve středu večer 13. října zemřel v Brankách u Valašského Meziříčí na infarkt scénárista, bývalý poradce prezidenta Václava Havla, majitel lesa a koňák Jiří Křižan, kterému nikdo nikdy neřekl jinak než Jura a který se po restitucích staral o vrácený rodinný majetek.

Navíc byl výborný kuchař amatér, a proto se u něj doma dveře nikdy netrhly. Jako člověk byl tvrdý soupeř, silný partner, přímočarý chlap, frajer, který měl rád kovbojky, prostě Valach a podobně i psal. Vzpomeňme si třeba na jeho snad nejslavnější polistopadový film Je třeba zabít Sekala a stavba příběhu nám tuto charakteristiku dobře doplní. Když mu film ale právě pro jeho kovbojskou strukturu, která moc neodpovídala podle mínění některých mentalitě Valachů, kamarád zkritizoval, nenaštval se: dovedl jiný názor respektovat.

Byli jsme stejně staří a asi i proto jsme se potkávali celý život jak v Panské ulici v Praze v Mladé frontě, tak po mém návratu z emigrace na Hradě v kancelářích prezidenta republiky. Když jsem v lednu 1990 připravoval knihu Výslech revolucionářů z listopadu 1989 a snažil jsem se zrekonstruovat události listopadových dní, aby jejich průběh byl zčerstva zaznamenán, než je v paměti protagonistů překryjí nové, silnější zážitky, všiml jsem si jedné věci: Všichni zpovídaní bez rozdílu na druhém místě po Václavu Havlovi - ať popisovali kteroukoliv fázi turbulentních událostí - jmenovali vždy Jiřího Křižana: byl evidentně nepřehlédnutelný, podílel se na předlistopadové petici Několik vět, pro niž vymyslel i název. A když se ho jeho kamarád Jenda Fleischer zeptal, proč se dal najednou na politiku, odpověděl: "Uvědomil jsem si, že jsem celý život seděl v hospodě a jenom o tom žvanil, tak jsem si řekl, že bych to měl začít dělat doopravdy."

Jiřímu Křižanovi by bylo za pár dní 26. října devětašedesát let. Křižanova otce, majitele velké parní pily, kterého po únorovém puči v roce 1948 chytli na hranicích při pokusu o útěk, v roce 1951 popravili. Křižanův poměr k lidově demokratickému či později socialistickému zřízení proto už nikdy nemohl být kladný, a na to samozřejmě doplácel. V sedmnácti ho půl roku před maturitou vyloučili z jedenáctiletky, když u spolužáka našli jeho báseň Odlet ušatého torpéda do hlubin pekelných. Inspirací pro tuto báseň byla Křižanovi čerstvá smrt prezidenta Antonína Zápotockého. Další konflikt s mocí měl až v roce 1980, když mu za scénář k filmu Signum Laudis chtěli udělit cenu Klementa Gottwalda, což on striktně odmítl, protože právě za Gottwaldova prezidentování mu popravili otce. Na Barrandově za to dostal okamžitou výpověď, živil se jako uklizeč v Metru a v dabingu.

Na školu se ale dostával těžce a povedlo se mu to, až když se v druhé půlce šedesátých let poměry trochu uvolnily. Byl přijat na počtvrté na dálkové studium na Filmovou akademii muzických umění na obor scenáristika a dramaturgie, který absolvoval v roce 1970, ale již v roce 1965, kdy ho přijali, mu natočili na Barrandově první hraný film Horký vzduch, v němž hlavní roli: zarputilého vesničana hrál Zdeněk Štěpánek. Než dostudoval, v roce 1967, mu natočili ještě jeden celovečerní film, Sedm havranů, o konfidentství v partyzánské skupině. Díky volnějším poměrům kolem roku 1968 se ještě stačil uchytit v deníku Mladá fronta, kde pracoval nejprve ve sportovní rubrice a později ve víkendové příloze. To ale už zase přituhlo, začala normalizace a on tam zveřejňoval pod pseudonymy texty povídek těch, co měli zakázáno publikovat. Vydržel tam ale jen do roku 1974, od té doby se živil jako scénárista na Barrandově a upravoval dialogy pro barrandovské dabingové studio, pro které pracoval jako překladatel zase Oldřich Černý, kterého po roce 1989 přemluvil k práci v prezidentské kanceláři, kde šéfoval sekci vnitřní politiky. Odtud Oldřich Černý odešel řídit zahraniční rozvědku a Jiří Křižan se na dva roky, v letech 1992 až 1994, stal náměstkem ministra vnitra.

Celkem se podílel na dvacítce filmů, ministerstvo vnitra se pokusil, stejně jako předtím v prezidentské kanceláři, očistit od nejvíce zkorumpovaných příslušníků státní bezpečnosti, přezdívali mu kvůli tomu kat Křižan a od roku 1994 se věnoval převážně správě restituovaného majetku, což cítil jako rodinnou povinnost. V roce 1997 se s definitivní platností odstěhoval z Prahy do rodných Branek na Moravě.

Kromě hospodaření stále psal pro film a televizi, měl rozepsané i paměti na posledních dvacet let, které zůstaly nedokončené a zodpovědně se zúčastnil jako porotce všech soutěží o nejlepší slivovici. Rád cestoval: Loni byl v Brazílii, před několika týdny byl v Londýně, kde promluvil na přehlídce filmů režiséra Františka Vláčila a krátce před smrtí se vrátil z rybaření v Mongolsku. Zemřel tak, jak žil: v botách.

Psáno pro ČRo 6