Pro tuto stanici jsou důležitá následující data: 1. červen 1949, kdy diplomaté George Kennan a Joseph Grew získali souhlas státního tajemníka Deana Achesona, pozdějších prezidentů Eisenhowera a Nixona, Allana W. Dullese, který později šéfoval CIA, newyorského kardinála Spellmana, ale i spisovatele Steinbecka a založili soukromou korporaci. Nesla název Národní výbor pro Svobodnou Evropu /NCFE/. V čele stál zkušený americký novinář a vydavatel, odborník na vedení psychologické války, C.D.Jackson. V dobách své největší slávy zaměstnávala dva tisíce lidí a působila de facto jako neoficiální ministerstvo pro vedení psychologické války.

Leden 1950, kdy generál Lucius Clay, který byl později dlouholetým předsedou správní rady NCFE, odstartoval Křížové tažení za svobodu (Crusade for Freedom), jehož cílem bylo získat širokou podporu americké veřejnosti pro Rádio Svobodná Evropa /RFE/. Za tímto účelem byl v Londýně ulit zvon, který byl slavnostně vezen napříč Spojenými státy. Šestnáct miliónů amerických občanů se podepisovalo na zvláštní archy a věnovalo celkem 1 317 000 dolarů. To samozřejmě nestačilo, stanici financovala CIA prostřednictvím NCFE. O tom se ale oficiálně nehovořilo. Generál Eisenhower k tomu pravil: „Toto křížové tažení je kampaní organizovanou soukromými americkými občany, aby velká pravda mohla bojovat s velkou lží... Novináři budou mít nejjednodušší a nejjasnější úkol na světě: Sdělovat pravdu.“ Zvon svobody byl věnován městu Berlínu a donedávna byl logem RFE.

4. července 1950, v den výročí americké nezávislosti, se začaly vysílat první pokusné programy z malé přenosné krátkovlné stanice (výkon 7,5 kW) Barbara, umístěné na nákladním automobilu v Německu u Lampertheimu. Byly to půlhodinové relace pro Československo a později i Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko, nahrávané v New Yorku na gramofonové desky a denně dopravované letadlem do Frankfurtu. První československý program měl název Žalujeme. Byl to seznam osob, čtený emocionálně silně zabarveným hlasem, které nesly odpovědnost za tehdejší poměry v Československu, s výčtem jejich přečinů i zločinů. Začínal jménem Zdeněk Fierlinger, který byl od roku 1934 agentem NKVD.

1. května 1951, na Svátek práce, bylo v 11,00 hodin dopoledne oficiálně zahájeno celodenní vysílání na krátkých vlnách z Biblisu a na středovlnném vysílači / výkon 135 kW/ z bavorského Holzkirchenu. Inaugurace se konala v Mnichově v hotelu Bayerischer Hof, přímým přenosem ji vysílaly rozhlasové stanice AFN a Bavorský rozhlas. Hlavní projev měl již zmíněný C. D. Jackson, bývalý poradce amerického prezidenta, v kterém řekl: "Boj, který dnes probíhá, bývá označován nejrůznějším způsobem, a bohužel - velkým množstvím slov. Ale protože pořád ještě žijeme ve světě lidských bytostí, je třeba vyjádřit jej prostě a lidsky. Proto, ačkoliv to pravděpodobně není nejoriginálnější, chtěl bych říci, že jsme účastni zásadního zápasu mezi lidskostí a nelidskostí. Tato nová rozhlasová stanice - i když je to věc z drátů a trubek a voltů a antén a vlnových délek - reprezentuje svým způsobem tábor lidskosti... Je tu rozdíl mezi obyčejnou rozhlasovou stanicí s vynikající zbraní politického zápasu: jsou tu lidé, Češi, Slováci, Němci, Američané, kteří podřídí své dřívější předsudky okamžitému úkolu, uvést do provozu nejlepší a nejúčinnější rozhlasovou stanici pro světový mír." Jak vidno, projev nebyl vůbec studenoválečnický, jak se tehdy říkalo. Ferdinand Peroutka, první ředitel stanice, zase řekl: „Snad ještě nikdy nedal národ národu takový dar... jeden časopis by znamenal málo v zemi, kde vládne svoboda. Ale jeden svobodný časopis, jedna rozhlasová stanice v diktátorském režimu - to je revoluce....“

4. května 1951 začala již Svobodná Evropa vysílat postupně plnohodnotný program a v české sekci ve Washingtonu a v Mnichově pracovalo dohromady tehdy sto lidí. Každou hodinu byly na programu zprávy, následovaly komentáře, přehled tisku, rozhlasové hry, četba na pokračování (četli z tehdy u nás zakázaných autorů, jako byli Hemingway, Orwell, Koestler ale i Karel Čapek), až po hudbu, včetně předpovědi počasí a časového signálu. Jako znělky se používaly národní hymny. RFE měla tehdy i vlastní taneční orchestr. Vlastně se napodobovalo vysílací schéma domácího československého rozhlasu. Vysílání pravidelně začínalo oznámením: „Tuto stanici řídí a za ní odpovídají čeští a slovenští demokraté ve svobodném světě.“ Když v padesátých letech při mistrovství světa v hokeji pražský rozhlas dvakrát přerušil reportáž, neboť došlo k rvačce mezi našimi a sovětskými hokejisty, občané se dozvěděli, o co vlastně šlo, pouze ze Svobodné Evropy. Dokonce o domácích přírodních a dopravních katastrofách, jsme se dozvídali pouze z tohoto rádia. Ze Svobodné Evropy lidé mohli slyšet později poprvé mimo jiné třeba úplný text tajné Chruščovovy řeči na XX. sjezdu KSSS, o berlínské krizi, o stavbě berlínské zdi, o hrozící se nukleární katastrofě za karibské krize, o vraždě prezidenta Kennedyho, o sesazení Chruščova, o čínsko-ruských roztržkách až třeba po katastrofu v Černobylu.

Skutečně problematický ve vysílání RFE byl jen jeden pořad a ten nesl název „Vzkazy domovu“. Skládal se tehdy ze dvou částí. První zněla „My to víme“ a obsahovala informace o metodách policejního vyšetřování, o poměrech v lágrech, kterých tehdy bylo 422, či o policejních donašečích, kterých v té době podle A. Kratochvíla bylo 170 000.

Druhou část pořadu tvořily osobní vzkazy domů, někdy prosté, jindy dost tajemné. Příklad: „Značka Plzeň, Jiřina zdraví mámu.“ Ale taky: “Pozor, chaloupka pod horama, nezapomeňte na šestnáctého.“ StB tvrdila, že se jednalo o špionážní šifry. To lze těžko vyloučit, ale pokud se třeba za druhé světové války k předávání vzkazů rozhlas využíval, vsouvaly se domluvené věty spíše přímo do zpravodajství a neměly takhle tajemný charakter. S Karlem Jezdinským, americkým korespondentem RFE, jsme v osmdesátých letech v New Yorku hovořili s mužem, který byl redaktorem této rubriky a on tvrdil, že zprávy přicházely z uprchlických táborů a sloužily ke vzkazům rodinným příslušníkům, s kterými se nemohli lidé jinak stýkat: zprávy oznamovaly, že někdo přešel hranice, či že se rodině narodilo dítě. Vzhledem k tomu, že si tito lidé nemohli psát ani telefonovat s příbuznými, domlouvali se pomocí předem dohodnutých hesel.

Jedna epizoda, vážící se k tomuto pořadu, je dokumentována v archivu KSČ. Když se v letech 1950-51 připravovaly v Československu monstrprocesy, za hlavní oběť byl vyhlédnut generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a prezident Gottwald tomuto obvinění nechtěl uvěřit, státní bezpečnost mu předem sdělila text hesla, který Svobodná Evropa bude vysílat pro Slánského jako pokyn, aby odešel na Západ. Gottwaldovi byl instalován poslech Svobodné Evropy a heslo pro Velkého metaře, které mu bylo sděleno předem, se v rádiu skutečně ozvalo. K tomu ale stačilo jen na adresu z Německa poslat vzkaz stanici, což pro agenty nebyl problém: redakce zdroje neprověřovala. Na základě tohoto „důkazu“ dal Gottwald souhlas k jeho zatčení a Slánský byl odsouzen a popraven. V roce 1953 - několik dnů před Stalinovou smrtí - doplnila RFE ještě stanice Osvobození (od roku 1959 Svoboda/Radio Liberty), určená pro posluchače v Sovětském svazu.

Od první chvíle byla Svobodná Evropa rušena. Když Poláci zastavili v roce 1956 rušení, oznámili, že je stálo ročně 17,5 milionu dolarů. Přesně tolik tehdy stálo celé vysílání Hlasu Ameriky. Češi na samém počátku rušili vysílání nahraným plácáním křídel racků. V roce 1977 bylo v Sovětském svazu a některých zemích jeho bloku v provozu kolem 3000 rušících stanic. Odhaduje se, že výstavba rušiček stále ve střední a východní Evropě asi 250 milionu dolarů a jejich provoz okolo 185 milionu dolarů ročně.

Karel Jezdinský ve své nikdy nevydané knize O válce v éteru napsal: „Slovník západního rozhlasu byl tehdy ovšem velmi ostrý. Byla to zlatá doba emigrantů, kteří měli mikrofony v Londýně, New Yorku, ale i třeba Montrealu plně k dispozici. Běžný byl tehdy termín „železná opona“ (poprvé ho použil Churchill 5. března 1946 v USA při projevu ve Fultonu), ale i „komunističtí mocipáni“, hovořilo se o jejich teroristické vládě, připomínal se jim osud nacistů a v četných kabaretech nebyly šetřeny ani hlavy států. Posluchačům se naznačovalo, že se dočkají osvobození od tyranské nadvlády.“

Mnichovskou redakci zezačátku vedl Pavel Tigrid a newyorskou Ferdinand Peroutka. Zdá se - ač o tom oba tehdejší šéfové nikdy veřejně moc nehovořili - že právě kvůli pojetí a slovníku vysílání RFE se tito dva novináři rozešli. Mnichovská redakce, která byla Československu blíže, viděla situaci mnohem realističtěji a odmítala přesvědčení newyorského vedení stanice, které tvrdilo, že „nemocnému pacientovi není možné říkat celou pravdu.“ Pavel Tigrid po střetu (požadoval na americkém vedení splnění deseti podmínek, které se většinou týkaly větší samostatnosti, a Američané jich byli ochotni splnit jen osm) rozhlasovou stanici opustil a založil časopis Svědectví, jehož první číslo vyšlo v zimě roku 1956 po prvních vzpourách proti sovětské totalitě v Polsku a v Maďarsku.

V roce 1956 došlo k prvním větším reorganizacím RFE kvůli podezření, že tato stanice vyprovokovala povstání v Maďarsku, tuto domněnku vyšetřovala německá vláda a sám Konrád Adenauer nakonec toto tvrzení vyvrátil. Vedení stanice ale změnilo taktiku, místo odsuzování stalinismu se soustředilo na podporu liberálních tendencí v komunistických řadách. Ve vysílání ubylo patosu, zanikla celá řada pořadů a začal se klást větší důraz na přímou informaci, věcné analýzy, dokumentaci a argumenty a nově byly zavedeny hudební pořady pro mládež. Z Maďarské redakce musela řada starších lidí odejít a byla nahrazena mladými, kteří z Maďarska právě emigrovali. Na tyto změny reagoval i Pavel Tigrid, který byl prvním českým novinářem v emigraci, jenž měl odvahu se přes hranice spojit hlavně později v druhé půlce šedesátých let s reformními komunisty a otevřít jim prostor ve svém časopise. Ten byl původně financován ze stejných zdrojů jako rádio RFE, tedy nepřímo CIA.

Na zmíněný odvážný posun v myšlení emigrantů, který předvedl Pavel Tigrit, brzy reagovala i Svobodná Evropa a kolem roku 1968 došlo i k jistým kontaktům pražských novinářů s mnichovskými z RFE. Časopis Student například otiskl reportáž z této „štvavé stanice“.

Právě tyto změny vedly nakonec k tomu, že se po okupaci Československa v roce 1968 ve Svobodné Evropě objevily i novinářské hvězdy z Československého rozhlasu, z nichž některé byly kdysi členy komunistické strany, což do té doby nepřipadlo vůbec v úvahu. Komentáře Slávy Volného, Karla Jezdinského či živě zpívané písničky Karla Kryla na této stanici, odkud dříve hovořily pouze významné postavy první republiky, již si mladší generace nepamatovaly a nic o nich nevěděly, znamenaly pro RFE velký přínos a alespoň na čas - než zase vyrostly nové generace - se tato stanice svým posluchačům hodně přiblížila.

Sám rok 1968 je taky v dějinách českého vysílání důležitý, protože po zkušenostech z roku 1956 a po maďarských událostech byla tato stanice velice opatrná a většinou přebírala jen informace z českého, pomalu již necenzurovaného tisku, nebo komentáře zahraničních novinářů. Karel Jezdinský napsal, že v redakci byla patrná tendence do vývoje příliš nezasahovat vlastními stanovisky a že vysílání v té době bylo do jisté míry zbytečné. Přesto celou dobu byla RFE rušena a nevěděl o tom ani tehdejší ministr vnitra Pavel, který se to dověděl od novinářů a na jejich popud vydal rozkaz rušičky vypnout: jeho podřízení mu však nevyhověli a asi věděli proč. Od 21.srpna se stala postupně naopak stanice Svobodná Evropa jednou z nejposlouchanějších, protože taky konečně rušičky zmlkly, i když v prvních dnech okupace byla stále ještě velmi obezřetná a vysílala převážně zahraniční reakce na okupaci. Do domácího dění významněji zasáhla až přímým přenosem vystoupení československého ministra zahraničí Hájka v Radě bezpečnosti OSN. Pražský rozhlas tehdy nemohl mít se svým korespondentem spojení. Rušení RFE bylo v plné síle obnoveno až na první výročí okupace 21. srpna 1969, kdo policie rozehnala demonstranty.

Další datum, které je třeba zmínit, je rok 1971, kdy americký kongres zakázal financovat tuto stanici z prostředků Ústřední zpravodajské služby Spojených států, tedy CIA a začal vysílání RFE/RL platit ze svých prostředků a darů občanů a zároveň ji i kontrolovat. Současně byly zveřejněny řady dokumentů o vzniku a historii této stanice. Do té doby totiž Američané o stanici skoro nic nevěděli a američtí novináři si někdy mysleli, že vysílá jen "výzvy k povstání", což na samém počátku vysílání byla do jisté míry pravda. Naděje, kterou stanice šířila, byla nenaplnitelná za daného stavu rozdělení světa.

Důležitou roli sehrála Svobodná Evropa i v roce 1989, kdy přestala být rušena a odvysílala záznam projevu Milouše Jakeše, tehdejšího prvního tajemníka Ústředního výboru KSČ, v němž se svěřoval funkcionářům s tím, že se cítí „jako kůl v plotě“. Stanice tento úryvek z projevu vysílala tak často (komentoval ho Milan Schulz), až se z toho v Československu stala obecně přijatá symbolická ikona: všem najednou došlo, že nejen pan Jakeš, ale i celá KSČ je jako „kůl v plotě“.

A naposled sehrála významnou roli Svobodná Evropa 17. listopadu 1989 a v následujících dnech, kdy její ředitel a novinář Pavel Pecháček reportoval z Václavského náměstí přímo o událostech v Praze, zatímco oficiální československé stanice tak činily v prvních dnech se zpožděním a selektivně. Byl sice nakonec vypovězen, ale to už odstoupil Milouš Jakeš z čela KSČ a konec totalitního sytému byl v dohledu.

V roce 1995 se na pozvání Václava Havla stanice RFE/RL přestěhovala do Prahy a odkud vysílá v osmadvaceti jazycích do devatenácti zemí dodnes. V tomto přesídlení je i jistá symbolika, neboť při založení stanice sehrál mimořádnou úlohu právě český exil. Karel Jezdinský napsal: „Čeští politikové měli, na rozdíl od některých jiných emigrantů z východní Evropy, jasně demokratickou, tedy i antifašistickou minulost (Peroutka byl za války v koncentráku, Tigrid v emigraci ve Velké Británii a pracoval v BBC), mohli těžit z emocí, které Amerika cítila k Masarykově zemi, a někteří z nich měli v americké politice dobré kontakty“.

Item: Rádio Svobodná Evropa v době studené války do roku 1956 vedlo psychologickou válku a později informační válku. Přirozeným, živým jazykem bouralo umělý svět ideologických blábolů, které se snažily skutečnost zamaskovat, místo aby ji pojmenovávaly. Toto poslání plní dodnes. Například v Afghánistánu je to v současné době nejposlouchanější stanice.