Určitě jste si toho na sobě také všimli, že blížící se Vánoce nás každý rok trochu změní: v uších mně zní pastorální Rybova mše a pociťuji cosi jako přívětivou sounáležitost. Vánoce jsou logem, návěštidlem, vůči němuž se ostatní dny vymezují. V čase blížící se slavnosti jako bychom ochutnávali kus věčnosti. Zřejmě tomu tak bylo v tento čas odpradávna.

Na Štědrý den, dle keltského stromového kalendáře, údajně začínal Nový rok. První měsíc byl měsícem břízy (Beth) a jeho symbolem písmeno B a pak následovaly měsíce jeřábu, jasanu, olše až po měsíc bezu.

23. prosinec nepatřil do žádného z třinácti měsíců a byl označován za tzv. Prázdný den. Jeho symbolem bylo jmelí, kterým se dodnes právě na Štědrý den obdarováváme a pod kterým se líbáme, aby se splnila naše přání.

Křesťané zřejmě mnohem později od keltských Galů převzali úctu k jehličňanům, obzvláště ke smolné borovici, kterou si svítili. Bohyně Druantie byla vyvolena za jedlovou a borovou bohyni. V lidové tradici se mezi jehličňany nerozlišovalo. Druantina byla prý nevěstou zimního krále. Germáni právě do borovic ryli magické znaky: germánskou runu. Borovice byla zároveň i stromem zimního slunovratu, tedy prvním stromem nového světla. Byla zasvěcena novorozenému slunečnímu dítěti Velké Matky. Prý právě proto v podvědomé vzpomínce stavíme dodnes jesle s Jezulátkem pod vánoční stromeček, tedy pod voňavý jehličňan, kam králové přinášeli novorozenci dary. Těšili se z příležitosti, že mohou někoho podarovat. Byli to aristokraté.

Aristokrat, jak říkali staří a moudří, je především ten, kdo dává a nedostává. Ten, kdo se zavazuje. Jinými slovy ten, kdo se umí radovat víc z toho, že umí dělat radost jiným, než z toho, že je obdarováván.

Proto čas předvánoční a vánoční můžeme i dnes chápat jako malou školu aristokracie. Jako cvičení v přemýšlení o tom, jak udělat radost jiným a jako zkoušku sebe sama v tom, jak se z radosti jiných umíme sami naplňovat, jak se oplodňovat štěstím druhých.

Blížící se konec křesťanského roku je magický i v židovském kalendáři, kdy se přibližně ve stejnou dobu slaví Chanuka, Svátek zasvěcení (znesvěceného druhého Chrámu) od 25. kislevu do 2. tevetu jako upomínka na vítězství Židů v tzv. makabejském povstání ve 2.století před naším letopočtem nad vojsky Antiocha IV. Každý den se na počest zapaluje jedna z osmi chanukových svící, proto se tento svátek nazývá Svátkem světel. Svícnů je osm, protože připomínají, že po návratu do Chrámu, podle Talmudu, našli Židé jen jednu nádobu s čistým olivovým olejem, která však hořela osm dnů, než stačili vylisovat nový olej.

A to, že magie těchto dnů jde napříč všemi kulturami, je nejspíš i jeden z důvodů, proč přání veselé Vánoce a šťastný Nový rok najdeme ve všech jazycích. V Jihoafrické republice uslyšíte: Plesierige Kerfees, Arabové řeknou I'd Miilad Said Oua Sana Saida, Argentinci Felices fiestas y mejor Ano Nuevo a třeba Bulhaři: Tchestito Rojdestvo Hristovo. Tchestita Nova Godina.

Druhý důvod poukazuje na stáří našich mýtů, které si jsou i v různých náboženstvích velice blízké. Na Štědrý den si proto můžeme zvláště letos v období krize připomenout, že i naše přesvědčení o věčném pokroku a stále větším blahobytu je jen mýtus. Třeba nám pak bude alespoň celé Vánoce lépe a začneme se chovat jako aristokraté či jako Keltové: ve vůni stromku pocítíme příběhy minulých roků a naučíme se nechávat naše neduhy, bolesti a starosti ve větvích stromů jako to uměli pastýři, o nichž se zpívá v pastorelách.

Psáno pro ČRo 6