Česká literatura ztratila jednoho z posledních velkých spisovatelů, kteří nás spojovali s báječnými šedesátými lety minulého století

Já jsem se snad jako spisovatel narodil… V devíti jsem málem zemřel na zápal plic a podle tehdejších lékařských představ jsem se stal neschopným tělocviku. To mě vyřadilo z nejoblíbenějších činností dětí a mladých teenagerů s tím výsledkem, že jsem si nedostatek zařazenosti začal nahrazovat denním sněním a nakonec jsem ty sny dával na papír. Tedy přesně dle Freuda.

To jsou věty Josefa Škvoreckého (27. 9. 1924 – 3. 1. 2012), které mi sdělil na přelomu let 1992 a 1993, kdy jsme spolu pracovali na knize Opustíš-li mne, nezahyneš. Sám o sobě tvrdil, že byl patrně kvůli tomu nejplodnějším autorem načatých, avšak nikdy nedopsaných románů své generace. Podle něj byly dvojího druhu: v jednom se mladý muž z Kostelce (předlohou mu byl rodný Náchod) stane v Americe slavným gangsterem, v druhém slavným saxofonistou. V obou případech udělá kariéru velmi rychle, aby dívku, již se pokoušel v Kostelci urvat, zastihl ještě v květu mládí. V obou případech se mu erotický záměr zdaří.

Červivé ovoce

I Josefu Škvoreckému se jeho sen splnil, i když jen částečně: stal se nejprve svým prvním románem slavným v Československu a později i v Kanadě, kde to ale nešlo tak rychle. Nejprve očaroval své zahraniční čtenáře svými džezovými povídkami a teprve později byly úspěšné i jeho romány, které se pak překládaly i do jiných jazyků. Za Inženýra lidských duší dostal cenu generálního guvernéra Kanady a později se stal za literaturu i nositelem nejvyššího kanadského vyznamenání: byl členem Řádu Kanady.

Do Náchoda se tedy vrátil – sice o něco později – jako slavný a uznávaný spisovatel, po němž se dnes jmenuje gymnázium a literární akademie. Jen jeho láska, ve Zbabělcích ji přejmenoval na Irenu, na Dannyho Smiřického alias Josefa Škvoreckého pozapomněla, takže on odjel do Kanady se svou ženou, rovněž spisovatelkou, Zdenou Salivarovou.

Před Zbabělci ale už vyprodukoval Tajemnou jeskyni, kterou sepsal v devíti letech, tedy v roce 1933, a již mu ilustroval otec, a básnickou sbírku Nezoufejte, která je z roku 1946.

Zbabělce psal Josef Škvorecký v letech 1948 a 1949. V této knize, jak jsem již zmínil, se poprvé objevil jeho hrdina Danny (s kterým se dále setkáváme v knihách Konec nylonového věku, Tankový prapor, Prima sezona, Mirákl a Příběh inženýra lidských duší).

Děj Zbabělců se odehrává v malém městě Kostelci ve dnech 4. až 11. května 1945, tedy na samém sklonku druhé světové války. Její hrdina má ale jiné problémy: je zamilovaný do Ireny, která však miluje horolezce Zdeňka. Ironický odstup, zapříčiněný pubertální hierarchií hodnot, v níž na nejvyšší příčce stojí děvčata, jazz a humor, tak autorovi umožnil reálnější a mnohovrstevnatější pohled na revoluční události, které byly v české literatuře ideologií zcela zkreslené.

Škvoreckého hravý pohled a hlavně živý jazyk byly pro tehdejší vládnoucí nenormalitu zcela nepřijatelné, a proto román vyšel až před Vánoci v roce 1958, a stejně způsobil skandál a byl ostře odsouzen. Rudé právo otisklo kritiku národního umělce Josefa Rybáka s názvem Červivé ovoce. Josef Škvorecký se stal na čas oficiálním psancem (musel opustit redakci Světové literatury a později směl nastoupit do Odeonu) stejně jako Jiří Lederer, který na román napsal pochvalnou kritiku do Večerní Prahy. Pro mladé lidi byl naopak hrdinou, a tím pro mou generaci zůstal dodneška. Škvorecký a další jeho generační literární souputníci jako Lustig, Kundera, Vaculík a o něco mladší Havel či naopak o něco starší Hrabal české literatuře vrátili život a vyrvali ji ze spárů zpupné ideologie, která pracuje jen s mrtvými floskulemi.

Na povrchu o ničem

Josef Škvorecký měl dar vypravěče a cit pro jazyk a jeho nejrůznější valéry a slangy (vzpomeňme jen na jazyk pásků z padesátých let v jeho povídkové knize Hořkej svět a na jazyk Blběnky, který je plný počeštěných anglicismů) a jako takový patří k nejsilnějšímu proudu české narativní prózy. Nikdy úmyslně nefilozofoval, a pokud se v jeho textu objeví věty s hlubší vypovídací hodnotou, plynou z něj jaksi mimochodem, jako třeba věta v Inženýru lidských duší: „Dokud se naše zkušenost pohybuje v oblasti teorie, chováme se paradoxně jako zvířata. Teprve když si čichneme ke krvi, udělá se nám špatně jako lidem.“ Jde o přesnou ilustraci totalitní společnosti, v níž se pravda z řeči stěhuje do těla, které jen němě vzdoruje.

Svět kolem sebe vnímal Josef Škvorecký jako nekonečný sled příběhů. Pokud se mu zdály nudné, vylepšoval je, čímž někdy zlobil svou ženu Zdenku Salivarovou, která s ním řadu událostí zažila, ale když je později vyprávěl, nikdy nevěděla, jak skončí.

Před dvaceti lety mi Josef Škvorecký prozradil, v čem spočívá jeho úspěch: „Ještě v pětačtyřicátém, hned po válce, se mi dostalo dvou zjevení. Získal jsem anglický originál Hemingwayova Sbohem, armádo! a seznámil jsem se s dívkou jménem Maggie, jež prodávala v Bílé labuti. Z Hemingwaye jsem zjistil, že nejlepší dialog je o ničem, to jest na povrchu o ničem – víceméně takové plácání, které když je uděláno dobře, zaznívá alikvótními tóny.
Od Maggie jsem zjistil, že lidi mluvěj jinak, než se píše v knihách. Samozřejmě jsem objevil Ameriku. Jenže co jiného vlastně objevují mladé generace než samé Ameriky?“

Zřejmě tehdy se narodil skutečný spisovatel Josef Škvorecký: dříve byl jen sepisovatel, který svůj první román Zbabělci psal do školních sešitů a pro vydání ho musel spolu s redaktorkou upravit (viz kritické vydání editora Michaela Špirita), aby kniha měla větší účinek – i postava Dannyho je v konečné verzi méně pubertální. Na základě zkušenosti s jazykem napsal Škvorecký Věk nylonu: bravurní jazykovou hříčku. Jeho knihy byly od šedesátých let, kdy zase byl vzat na milost, hned vyprodány (každý čtvrtek, kdy se tehdy distribuovaly novinky, se na něj stály fronty, jako na Hrabala a třeba Kunderu). A když byla někde s ním oznámena beseda, bylo tam zaručeně plno a vydržel s námi diskutovat dlouho do pozdního večera. Do dnešního dne má své skalní obdivovatele a jeho bibliografie čítá 55 titulů. Z těch napsaných v exilu připomeňme alespoň ty nejslavnější – Mirákl z roku 1972 a Příběh inženýra lidských duší z roku 1977.

Pravá věc v pravou chvíli

Jenže Josef Škvorecký nebyl v exilu jen spisovatelem, univerzitním učitelem a kritikem (recenze psal pro Hlas Ameriky), ale i nakladatelem. Se svou ženou v Kanadě v roce 1971 založil nakladatelství 68 Publishers, kde vydávali autory, kteří nemohli doma vycházet. Milan Kundera v roce 1989 o Zdeně Salivarové a Josefu Škvoreckém napsal: „Do jejich minuskulního nakladatelství, které se skládá ze dvou či tří místností, se přestěhovala celá současná literatura, ta psaná doma, stejně jako ta psaná venku. A protože ti dva lidé, kteří udělali pravou věc v pravou chvíli, jsou zároveň vynikajícími romanopisci, jejich nakladatelství má mravní a estetickou autoritu, jakou nevím, kdy jaké české nakladatelství mělo.“

Přitom nešlo o marginální podnik. Náklady knih vydávaných v exilu v době největšího zájmu koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století odpovídaly současným nákladům knih vydávaných v Česku: Prvotiny měly prodaný náklad kolem 2000 exemplářů, povedené knihy známých autorů kolem pěti tisíc a Tankového praporu Josefa Škvoreckého (který napsal v roce 1955 a jehož ukázka v časopisu Plamen vzbudila podobný skandál jako Zbabělci) se prodalo přes deset tisíc výtisků. „Je to epos Draka pomsty o tisíci hlavách, z nichž každá je jednou ze všech mastí mazaná, s jediným společným cílem: zahubit strašidlo armádního nesmyslu, zamotat mu hlavu do rubáše politického školení,“ napsal o knize Jiří Voskovec.

Nakladatelství 68 Publishers vydalo za dvacet let 224 titulů.

V Josefu Škvoreckém jsme ztratili jednoho z posledních velkých spisovatelů, kteří nás spojovali s báječnými šedesátými lety minulého století, nebo jak píší mladší kolegové: odcházejí pánové z učebnic.

Psáno pro týdeník Euro