Letos jsme po jedenácté oslavili 28. září 2012 Den české státnosti, který byl našimi poslanci schválen jako svátek v roce 2000. Symbolicky ti, co návrh zákona připravovali, tím chtěli připomenout, že v roce 1993 uplynulo tisíc let od zavraždění knížete Václava vlastním bratrem v Mladé Boleslavi, z kterého se později stal svatý patron české země, došlo k opětovnému spojení Zemí koruny české. Posláním oslav by ale mělo být něco zásadnějšího: připomenutí si významu a obsahu české státnosti, a to se bohužel ani letos nestalo. Místo o české státnosti převážně všechna média i politici připomínali knížete Václava.

Protože ve sváteční den noviny nevyšly, činily tak alespoň deníky na svých serverech: Hospodářské noviny na webu Ihned vystavily kvíz s názvem: Kdo byl otcem svatého Václava, Lidovky připomínaly, že Česko slaví svatého Václava a že vyvěšovat při této příležitosti vlajku znamená pro mnohé mladé lidi trapnost. Právo na Novinkách uvedlo, že tisíce lidí ve Staré Boleslavi si připomněly národního světce. A svatováclavské tradici se věnovaly i sobotní noviny: Lidové noviny nejhlouběji v eseji Spor o svatého Václava: světec, nebo zrádce? Podstatě české státnosti, ač je to právě to, co tu nejvíc absentuje a kvůli čemu u nás panuje blbá nálada, jsme se zase vyhnuli a informovali jsme o banalitách: v Mladé Boleslavi se prodávaly svatováclavské suvenýry, prezident Klaus kritizoval Evropskou unii a vyzval k hlasité obraně tradičních hodnot a po slavnosti se šlo na pivo. Takový druh oslav nás odvádí od podstaty, kterou bychom se měli důkladně zabývat, abychom odůvodnili svou státní existenci.

Připomeňme si nejprve jednu z klasických definic státnosti od Izáka Deutsche, který řekl, že státnost je tíhnutí občanů ke státu jakožto ke svému. V praxi to pak znamená, jak říkával historik Dušan Třeštík, každodenní přihlašování se ke státu, které se projevuje navenek tím, že chodíme k volbám, máme zájem o věci veřejné a zachováváme zákony státu. A dodával: "Pokud občané svůj stát chtějí, existuje jeho státnost. Jakmile občané přestávají stát chtít, přestává jeho státnost existovat."

Náš problém je, že toto vědomí je u nás velmi mělké, protože, jak často připomínají historici: "Založili jsme republiku, protože nám nic jiného nezbývalo." I Tomáš Garrique Masaryk ji původně nechtěl, protože v Rakousku-Uhersku dlouho viděl soustátí, které mohlo čelit jak z jedné strany Rusku, tak z druhé Německu. I z těchto kusých poznámek zřetelně vyplývá, že jsme nebyli na takový úkol dostatečně připraveni a republiku jsme si nevybojovali: chyběli nám hrdinové, měli jsme nanejvýš mučedníky. Vrátím-li se opět k Dušanu Třeštíkovi, ten říkával, cituji: "Českým dějinám chybí velikost, chybí nám osudová velká rozhodnutí. Jsme malý národ, malých a středních lidí." Ale zároveň dodával, že nemá cenu se tím trápit, měli bychom to jen vědět a nesnažit se předstírat, že jsme něčím jiným, protože ostatní - hlavně naši sousedé - moc dobře vědí, jací jsme. Konec konců potvrdili jsme to i v roce 1989, kdy jsme komunistický režim svrhli až v době, když všude kolem už dávno padl. A vážit si nás proto budou sousedé až tehdy, budeme-li mít ke své zemi, tedy k Ústavě a ke svým zákonům závazný vztah, protože teprve potom budeme čitelní a srozumitelní. Jako kdysi jsme se stali součástí Svaté říše římské díky tomu, že jsme přijali křesťanství, nyní se můžeme stát skutečnou součástí demokratické Evropy jenom tehdy, když budeme uctívat stejné hodnoty, tedy Ústavu. Po současné privatizaci národnosti, které předcházela po třicetileté válce privatizace náboženství, je třeba nový universalismus, který by národy naší civilizace sjednocoval, protože státní hranice v rychlostní společnosti, v níž problémy jsou globální, už mohou tvořit jen civilizační hranice.

Ještě pregnantněji se k naší státnosti vyjadřuje právní filozof Jiří Přibáň, když říká: "My si stát spojujeme s nějakým teritoriem, v němž se cítí bezpečně národ. On ale stát je něco jiného: Stát je politická organizace, ve které vládne svrchovaná moc, ale také v něm existuje společenská smlouva mezi touto mocí a těmi, kdo ve státě žijí."

Jinými slovy: Moderní stát je především stát právní, nebo-li ústavní. Myšlenka moderní státnosti musí být založena na tom, že stát může fungovat jen skrz své zákony. Proto svrchovanost je vždy svrchovanost ústavní, a ne nějaká svrchovanost či suverenita etnického národa a kmene vládnoucího na nějakém území.

Profesor Přibáň dodává: " Náš prostor je sice politicky konfliktní, krizový atd., ale je to prostor, v kterém se evropská politika poprvé v dějinách definuje jako politika práv, svobod a demokratických procedur, sociální spravedlnosti, vzájemné solidarity. Jestli je euro v krizi, nebo není, je z tohoto dlouhodobého hlediska úplně jedno."

Absence veřejné debaty o české státnosti ve veřejném prostoru i v den, kdy bychom o ni měli meditovat, je bohužel svědectvím o tom, že jsme stále ještě pasivní čeledí svatého Václava a nedorostli jsme k tomu, abychom byli svobodnými občany, kteří dbají o dodržování Ústavy a společenské smlouvy mezi vládou a občany. Obojí je tu neustále porušováno: Ústavu nedodržuje ani prezident, zákony neplatí stejně pro všechny a vláda porušuje společenskou smlouvu tím, že nedbá o sociální smír s občany, proto podle průzkumu CVVN ze září 2012 důvěřuje vládě jen 14 procent občanů. To je možná i ten nejvnitřnější důvod, proč řada občanů se zdráhá vyvěsit v Den české státnosti vlajku. Má pocit, byť třeba nevědomky, že by ji znesvětila, protože v současnosti není co slavit, když naše státnost je devastována a nahrazena fangličkovými slavnostmi a breptáním o českých specifikách a tradičních hodnotách. Ta specifika si totiž můžeme zachovat jen v rámci pevné státnosti, která musí stát na univerzálních základech.

Psáno pro ČRo 6