Příspěvek přednesený dne 22. října 2012 na konferenci Forum 2000, jejímž hlavním tématem jsou média a demokracie.

S Václavem Havlem jsme hovořili o médiích mnohokrát: vlastně vždycky, když jsme se viděli nebo spolu pracovali na knihách. Poprvé to bylo v roce 1975: tehdy jsem ho navštívil na Hrádečku kvůli dopisu, který v tu dobu napsal Gustávu Husákovi, v Dálkovém výslechu, na kterém jsme pracovali v letech 1985 a 1986, v roce 2004, kdy jsme vedli dialog pro mou knihu Jak myslet média, tak při práci na knize Prosím stručně v letech 2005 a 2006. A byl to také právě Václav Havel, který mi hned po listopadu vzkázal, že je třeba co nejrychleji alespoň jedny noviny vytrhnout z molochu bývalých struktur, aby nemohly být manipulovány ze strany vydavatele a státu například přídělem papíru. Proto byla jako první privatizována Mladá fronta, kde jsem tehdy pracoval, což nakonec prakticky stvrdil na jednání s představiteli tehdejšího vydavatele SSM český premiér Petr Pithart, takže od září 1990 mohla společnost MaFa založená redaktory, vydávat deník Mladá fronta Dnes. Pithart na vzpomínaném jednání řekl památnou větu: Noviny mají patřit těm, kdo v nich pracují.

O média se Václav Havel vždy zajímal, už i proto, že mu v roce 1982, když dostal ve vězení těžký zápal plic, zachránila zřejmě život. Když totiž odmítl před návštěvou Gustáva Husáka Rakouska podepsat žádost o propuštění z vězení: Husák chtěl přinést prezidentovi jako dárek zprávu o Havlově propuštění a pak místo toho, jak mi sám Havel řekl, musel dát Husák prezidentu Rudolfu Kirschlägerovi jen křišťálovou vázu, těžce onemocněl a dlouho se o něj nikdo nestaral: dostával jen aspirin. Pavel Kohout zburcoval světová média, která vyvinula na Československo takový nátlak, že byl Havel narychlo převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci a pak - když mu přerušili trest - kvapem na jednotku intenzivní péče do nemocnice Pod Petřínem, ze které odešel na jaře roku 1983 na svobodu.

Ve vězení si rovněž dost zřetelně Václav Havel uvědomil, jak všechny i zdánlivě zbytečné protesty proti věznění tehdejších disidentů, kteří byli odsuzováni za zcela malicherné činy k vysokým trestům, byly důležité, protože se o nich psalo v zahraničních médiích, což duchovně posilovalo vězně a pomáhalo jim trávit strastiplné dny ve vězení. Zároveň, a to považoval později za ještě důležitější, tyto protesty měnily i situaci pro ty, kteří zůstali na svobodě: disidenti cítili větší zodpovědnost nejen za osud vězněných, ale i za budoucnost země, což si začali pozvolna uvědomovat i někteří lidé z tzv. šedé zóny, to znamená tiší sympatizanti disentu, ale i mocenské orgány, které musely změnit své chování: došlo jim, že už nemohou činit cokoliv bez následků.

Cizí média, která dávala prostor jiným než oficiálním názorům, i když jejich průnik do Čech byl svízelný: tiskoviny se musely pašovat a rozhlas byl rušen, pomáhala vytvářet zárodky toho, čemu sociologové říkají občanská společnost či segmentovaný pluralismus a pomáhala konstituovat i morálně-legální autority, jejichž prestiž vyplývala pouze z jejich pevných postojů a nikoliv jen z politických funkcí. Vlastně bez médií, která mimo jiné v druhé půlce osmdesátých let zveřejňovala úryvky z Dálkového výslechu, tedy našeho rozhovoru, by se o Václavu Havlovi nevědělo vůbec nic a nemohl by se ani stát prezidentem. Připomeňme, že první české oficiální vydání Dálkového výslechu bylo díky Melantrichu a Petru Kovaříkovi jako šéfredaktorovi na trhu hned na začátku prosince 1989, tedy před jeho zvolením do funkce prezidenta.

O tom, jak Václav Havel vnímal média v době prezidentství a po té, co opustil Hrad, mi řekl koncem roku 2004 v dialogu pro knihu Jak myslet média toto:

"Po listopadu jsem byl povýšen do stavu blahoslavené ikony a zmytologizován. Všichni psali uctivě, ba téměř patolízalsky, což záhy skončilo a novináři jako by se sami za sebe naštvali za své předešlé selhání a začali si to vyrovnávat tím, že do mě kopali a mstili se mně za svou vlastní nekritickou oddanost. Místy se chovali až odpudivě a míchaly drby a dohady… Teď se tak trošku neví, co se mnou jako s bývalým prezidentem, kam mě zařadit, jak se mnou zacházet, jak mě oslovovat, a pozoruji tendenci mě nenápadně vygumovat ."

Na základě ale posledních zkušeností se způsobem referování v médiích byl Václav Havel v poslední době spíše skeptičtější a hovořil hlavně o tom, že změnit současnou medialitu, která je posedlá apriorním záměrem, kterým může být buď snaha někoho pochválit, nebo nakopnout, nebo jen dosáhnout co největšího zisku, čtenosti a sledovanosti, znamená utkat se s něčím větším, než je dobový návyk. Znamená to zápasit s celým jedním aspektem či dimenzí globalizujícího se světa. Doslova mi Václav Havel řekl: "Diktát zisku, potřeba rostoucí sledovanosti a čtenosti je diktát velmi silný, působící ve všech oblastech života. A že by se jedna část toho trendu vymkla a podřídila se jinému, je asi dosti nepravděpodobné a těžké."

Od médií Václav Havel vyžadoval, aby byla přesnější. Prestižní média by podle něho měla stejně jako moderní filozofové umět přesně definovat, co je domněnka, co pocit, co je prožitek nebo eventuálně o čí prožitek se autor opírá. Měla by podle něj být důkladnější v pozorování světa a opatrnější v referování o něm ač věděl, že uskutečnění těchto jeho představ je v daný okamžik zřejmě nerealistické, ale přesto o těchto tématech celý život hovořil, a to je právě pro něj typické.

Někdy se připomíná věta, že hlavně v euroatlantické civilizaci je nahrazen měřitelný účinek velikosti měřitelnou velikostí účinku. Václav Havel nebyl určitě sběratelem měřitelných rekordů. Jakoby zbytečně neustále riskoval, bojoval, někoho se zastával, něco prosazoval, a tím nám všem prakticky dokazoval, že skutečný, hluboce cítěný a pochopený smysl může být jen v tom, co se jeví předem jako neúčelné, co se nevyplatí. A tak se choval i k médiím.

Václav Havel svými postoji naznačoval, že je možná nejvyšší čas prolomit vypočítatelnost našich obětí, neboť skutečné hrdinství je větší než vypočítavé a vypočítatelné hrdinství. Přece nelze říci ještě tyto dvě, tři oběti a máme kýžený pokrok. Kvůli budoucnosti, o kterou nám jde, musí být člověk ochoten podstoupit oběti, aniž by se ptal, jestli se mu vyplatí.

A tady někde, v tom novém vztahu člověka k oběti, který Václav Havel tak názorně předváděl jako literát, muž uvažující o médiích i jako politik, je nejspíš jeho mravní odkaz.