Domnívám se, že si můžeme bez rizika velkého zjednodušení říci, že boj, který se rozhořel na pražském magistrátu, je bojem o čtyřicet pět miliard, kterými toto město disponuje každý rok a o budoucí složení celostátní vlády. Základní otázka zní: Proč tomu tak je?

Sociologové definují město jako ekonomické a politické centrum se specifickou urbánní kulturou. A Walter Benjamin v této souvislosti hovoří o dvou typech městských obyvatel: Prvnímu říká flanér, který si město užívá a pozoruje ho jako nekonečné divadelní představení a záleží mu na tom, aby bylo co nejlepší. Druhému typu říká muž zástupu. To je člověk, který při pohybu městem sleduje jen vlastní cíle a v podstatě nevnímá kolemjdoucí. Na smyslové podněty města nereaguje, přehlíží je a je soustředěn jen na sebe: není schopen zpětné vazby mezi chováním a prostředím, což je dle psychiatrů příznak stupidity. Jinými slovy městská kultura takového člověka nezajímá. Sleduje-li to, co se právě na pražské radnici děje, zdá se, že představitelé dvou velkých politických stran, kteří dnes sedí na magistrátě, patří z větší části do druhé skupiny: jsou to muži zástupu, kteří rezignovali na politiku.

Spory se nevedou o koncepci města, která je důležitá pro občany a z které by teprve měly vyplynout všechny ostatní kroky, ale o odkup minoritního podílu v Pražských službách, o plánovaný odkup Pražské plynárenské, o finance na tunel Blanka či o dvoumiliardovou investici do Kongresového centra na Pankráci a o osud pražských nemocnic. Z těchto peněz totiž žijí lobbisté, politici i politické strany, a to je hlavní důvod, proč je i rozvoj města tak chaotický, proč třeba nemáme dodnes dokončený obchvat města, který by mu nejvíce ulehčil.

Po krachu druhé koalice ODS s TOP 09 v Praze, která vládla od konce roku 2011 do těchto dnů a která vystřídala starou mafiánskou koalici ODS s ČSSD, která odstranila do opozice vítěze voleb z roku 2010 TOP 09, je Praha v patové situaci. A postupně vyřadila ze hry nadějné tváře: Tůmu z TOP 09, Dienstbiera z ČSSD a pana Liche z DPP i muže mírného pokroku v mezích zákona Svobodu z ODS.

Ve chvíli, kdy tento komentář píši, se hovoří o tom, že hybatelem změn je výkonný šéf TOP 09 Miroslav Kalousek, který chce, aby se jeho strana stala hlavní silou na pravici a aby eventuálně mohla po volbách v příštím roce se nějakým způsobem dál podílet na vládě zřejmě vítězné sociální demokracie či velké koalice. Tyto úvahy mohou mít po zkušenostech s Kalouskem reálný základ: připomeňme, že v roce 2006 navrhoval Paroubkovi, který byl tehdy v ČSSD, společnou vládu s KDU-ČSL podporovanou komunisty. Jenže tomuhle plánu by mohl zabránit prezident, který už ústy svého kancléře začal útočit na Sobotku a připravovat tak půdu pro Haška, který by se spojil nejspíš se stranou Práv občanů, jenže i její výsledek ve volbách je nejistý.

Budeme-li ale dál spekulovat, zdá se, že posledního vývoje v Praze se snaží hlavně využít tzv. pravá frakce v ODS, která všemožně oslabovala pozici primátora. Za tím vším je evidentní snaha se zbavit jak Petra Nečase jako šéfa ODS, tak šéfa pražské ODS Bohuslava Svobody. Viditelným hybatelem v této paralelní hře je Boris Šťastný, který byl zbaven všech funkcí a zůstal už jen v Oblastní radě ODS za Prahu 10, která tyto požadavky veřejně artikulovala. Šťastný jako obdivovatel Václava Klause, by zřejmě rád viděl v čele ODS ministra průmyslu a obchodu Martina Kubu, který má rovněž ke Klausovi blízko a kterému by kryl záda bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, jakožto jediný politik ODS, který funguje jako pozitivní ikona této strany. ODS by tato změna asi moc nepomohla, neboť jde o příliš zřetelný kalkul, který má zajistit staré finanční toky. Oslabená ODS tedy vyhovuje Kalouskovi i KSČM. TOP 09 spoluprací se sociálními demokraty by si v očích veřejnosti spíše ublížila, vrátila by do hry staré tváře z ČSSD jako třeba Petra Hulínského a Miroslava Pocheho, a mohla by na to doplatit v příštích volbách, a ze stejného důvodu i ČSSD koalici v Praze odmítá. Vydělat by na tom příští rok mohli nejspíš jen komunisté, protože novým politickým subjektům pánů Babiše či Okamury po totálním krachu Věcí veřejných a Lidem nikdo moc věřit nebude. Jestli se s tímto stavem nechceme smířit, měli bychom za rok v Česku a za rok a půl v Praze volit ty strany, které nabídnou české a pražské flanéry místo mužů zástupu.

Psáno pro ČRo Plus