Místo, abychom měnili své chování, tedy to, čemu odborníci říkají ústavnost, zase vypukla diskuse o tom, že bychom měli změnit Ústavu. Otázka je, co má cenu měnit a co ne.

Ústavnost totiž není jen systém brzd a rovnováh mezi pravomocemi jednotlivých ústavních orgánů, ale současně i soubor nepsaných konvencí a pravidel, které nedovolují jednotlivým aktérům učinit nějaké rozhodnutí, protože je nesprávné, i když by podle striktního výkladu bylo v souladu s textem Ústavy. To se třeba týká návrhu, aby hlava státu jmenovala nového premiéra a vládu, nebo podle komise horní komory i všech úkonů, u nichž mu Ústava neukládá jinou lhůtu, bez zbytečného odkladu.

Ve starých demokraciích, jak často připomínal těsně před smrtí profesor Vladimír Klokočka, podobný dodatek nemusí být, protože tam, kde není lhůta, je takový výklad automatický. U nás si ale dovedeme představit, že by si prezident mohl vykládat i slovní spojení „bez zbytečného odkladu“ dle libosti, když ví, že prakticky je neodvolatelný a nezodpovědný: za jeho kroky odpovídá vláda.

Proto je mnohem důležitější požadavek politiků na změnu podání žaloby na prezidenta, aby mohl být snáze odvolatelný. Doposavad je možné odvolat prezidenta jen kvůli velezradě, což většinou znamená spolupráci s tajnými službami nepřátelského státu nebo účast na protistátním spiknutí. Kdyby se znění zákona změnilo na impeachment, tedy odvolání, jako je to v americké či německé ústavě, bylo by napříště možné odvolat prezidenta snadněji za jakékoliv porušení Ústavy či dokonce i běžných zákonů.

Jenže, jak připomínal nedávno třeba právní filozof Jiří Přibáň v souvislosti s Klausovým zdržováním podpisu Lisabonské smlouvy, vláda ani parlament nepoužily u nás nikdy všechny donucovací prostředky, které vůči prezidentovi, který se chová svévolně, mají. Jde tedy podle něj spíše o projev zbabělosti a neochoty se s prezidentem soudit.

Vláda i poslanci mají možnost prezidenta veřejně upozorňovat, že dělá věci, které by neměl, mohou mu zakázat zahraniční cesty či zkrátit výdaje na jeho úřad, což jsou kroky, které by měly donutit každého prezidenta k tomu, aby byl napříště obezřetnější.

Proto ústavní právník docent Jan Kysela je trochu skeptický, když se politici domnívají, že je možné tak snadno ovlivnit chování prezidenta změnou Ústavy. Pokud politici nebudou mít odvahu se s prezidentem soudit a budou se na něj dívat jako na muže se zvláštní aurou a ne jen jako na nejvyššího úředníka, mnoho se toho nezmění. Důležitější než kdo je na Hradě, je tedy to, jak se k takovému člověku chováme.