Loučení s Günterem Grassem
Protože v pondělí zemřelý nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass žil posledních pětadvacet let ve Šlesvicku-Holštýnsku, v Behlendorfu u Lübecku, je to právě toto hanzovní město, které se připravuje na triumfální rozloučení. A není se čemu divit: Lübeck s dvěma sty tisíci obyvateli může totiž již slavit třetího nositele Nobelovy ceny, protože se tam narodili i Willy Brandt a Thomas Mann.
Günter Grass poté, co se vrátil jako osmnáctiletý z druhé světové války, se nejprve vyučil zedníkem, pak vystudoval výtvarnou akademii v Düsseldorfu a později uměleckou vysokou školu v Berlíně, kterou absolvoval v roce 1956. Po absolutoriu se přestěhoval se svou první ženou do Paříže, kde žil do roku 1959 a kde taky napsal svůj první a nejslavnější román Plechový bubínek.
Hlavní dětská postava této knihy Oskar Matzerath je považována spolu s Faustem a Matkou kuráží za nejsilnější figury, které reprezentují ve světě německou literaturu. Přestože Plechový bubínek znamenal okamžitě obrovský úspěch mezi literáty, a to ještě dříve, než vyšel, když z něj při setkání skupiny Gruppe 47 v roce 1959 přečetl první dvě kapitoly skupině literátů a kritiků a později i ve světě (román byl totiž vzápětí přeložen do mnoha jazyků), doma to neměl Günter Grass zrovna jednoduché: jen do roku 1963 na něj byly podány dva tucty žalob pro deformovaný výklad historie.
Autor totiž nejen v této knize, ale i v dalších, kriticky reflektoval dobu národního socialismu. A ještě v poměrně liberální druhé půlce šedesátých let, když promluvil na podporu sociálního demokrata Willy Brandta, musela ho policie vyvést z mítinku, aby mu lidé neublížili. Kvůli svým radikálním postojům byl někdy považován s mírným ironickým podtextem za předsedu dozorčí rady svědomí Německa, protože tvrdošíjně opakoval, kdo mlčí, je vinen.
Tento postoj se mu ale nevyplatil, když připravoval prezentaci své předposlední knihy Při loupání cibule v roce 2006, v které se přiznal, že od sedmnácti let sloužil u zbraní SS na ruské frontě. To, že se k tomu přiznal tak pozdě, mu mnozí intelektuálové nedokázali nikdy odpustit hlavně kvůli tomu, že před tím léta tak silně káral ostatní, i když sám byl na tom podobně.
V rozhovoru s redaktorem ARD Grass tehdy předváděl právě to, co jiným vyčítal, a zamotával se do odpovědí typu: „Bylo to ve mně pohřbeno“ nebo „Nejsem si vědom žádné viny“ či „Já jsem se tam ocitl, aniž jsem cokoliv pro to udělal“.
Němečtí intelektuálové se ptali hlavně na to, proč renomovaný spisovatel nevyužil minimálně dvě příležitosti, které se mu nabízely, aby o této své životní etapě promluvil dříve, a sice v roce 1967, když navštívil Izrael, kde pronesl dlouhou řeč a v roce 1985, kdy americký prezident Ronald Reagan navštívil vojenský hřbitov Bitburg, kde byli pohřbeni právě mladí vojáci SS, jako byl on. Pozdní přiznání mu sice neubralo na velikosti jako spisovateli, ale jako veřejný intelektuál v očích mnohých selhal.
Günter Grass poté, co se vrátil jako osmnáctiletý z druhé světové války, se nejprve vyučil zedníkem, pak vystudoval výtvarnou akademii v Düsseldorfu a později uměleckou vysokou školu v Berlíně, kterou absolvoval v roce 1956. Po absolutoriu se přestěhoval se svou první ženou do Paříže, kde žil do roku 1959 a kde taky napsal svůj první a nejslavnější román Plechový bubínek.
Hlavní dětská postava této knihy Oskar Matzerath je považována spolu s Faustem a Matkou kuráží za nejsilnější figury, které reprezentují ve světě německou literaturu. Přestože Plechový bubínek znamenal okamžitě obrovský úspěch mezi literáty, a to ještě dříve, než vyšel, když z něj při setkání skupiny Gruppe 47 v roce 1959 přečetl první dvě kapitoly skupině literátů a kritiků a později i ve světě (román byl totiž vzápětí přeložen do mnoha jazyků), doma to neměl Günter Grass zrovna jednoduché: jen do roku 1963 na něj byly podány dva tucty žalob pro deformovaný výklad historie.
Autor totiž nejen v této knize, ale i v dalších, kriticky reflektoval dobu národního socialismu. A ještě v poměrně liberální druhé půlce šedesátých let, když promluvil na podporu sociálního demokrata Willy Brandta, musela ho policie vyvést z mítinku, aby mu lidé neublížili. Kvůli svým radikálním postojům byl někdy považován s mírným ironickým podtextem za předsedu dozorčí rady svědomí Německa, protože tvrdošíjně opakoval, kdo mlčí, je vinen.
Tento postoj se mu ale nevyplatil, když připravoval prezentaci své předposlední knihy Při loupání cibule v roce 2006, v které se přiznal, že od sedmnácti let sloužil u zbraní SS na ruské frontě. To, že se k tomu přiznal tak pozdě, mu mnozí intelektuálové nedokázali nikdy odpustit hlavně kvůli tomu, že před tím léta tak silně káral ostatní, i když sám byl na tom podobně.
V rozhovoru s redaktorem ARD Grass tehdy předváděl právě to, co jiným vyčítal, a zamotával se do odpovědí typu: „Bylo to ve mně pohřbeno“ nebo „Nejsem si vědom žádné viny“ či „Já jsem se tam ocitl, aniž jsem cokoliv pro to udělal“.
Němečtí intelektuálové se ptali hlavně na to, proč renomovaný spisovatel nevyužil minimálně dvě příležitosti, které se mu nabízely, aby o této své životní etapě promluvil dříve, a sice v roce 1967, když navštívil Izrael, kde pronesl dlouhou řeč a v roce 1985, kdy americký prezident Ronald Reagan navštívil vojenský hřbitov Bitburg, kde byli pohřbeni právě mladí vojáci SS, jako byl on. Pozdní přiznání mu sice neubralo na velikosti jako spisovateli, ale jako veřejný intelektuál v očích mnohých selhal.