Slovo maturita, jak je obecně známo, pochází z latinského slova maturitas, zralost. V jiných jazycích znamená dospělost a v minulosti i u nás závěrečná zkouška na středních školách byla zkouškou dospělosti. A dospělost se projevuje schopností samostatně o sobě rozhodovat a nést za svá rozhodnutí odpovědnost.

To předpokládá schopnost analýzy vlastního chování i situace a posléze syntézy, která vede jedince k jistému typu jednání. Odpovědná zkouška dospělosti zvláště z českého jazyka a literatury by tedy měla prověřovat právě schopnosti osobnosti vztahovat se samostatně ke světu.

Bohužel nové návrhy Cermatu, které platí již od pondělí 4. května tohoto roku u ústního zkoušení a v roce 2017 předpokládají návrat centrálního opravování studentských slohových prací, jsou v přímém rozporu se zralostí a dospělostí.

Zcela formalizují přístup studenta, který má z předem vybraných děl podle předepsaného minutového manuálu určit žánr, typ promluv, pojmenovat jazykové prostředky a popsat literárněhistorický kontext atd. A hodnotit podobně slohové práce, dokonce i úvahu, která u nadanějších může přerůst v esej, už je úplně absurdní. Právě tato královská figura v přemýšlení o textu je už od zakladatele tohoto žánru Michela de Montaigne, tedy asi od roku 1572, synonymem nejen svébytné důstojnosti, ale i svobody myšlenkového pohybu, který se uskutečňuje po libovolné ose.

Jinými slovy: esej je procházka pro potěšení, ne obchodní cesta. Musí být originální, a tudíž nezařaditelná. A podobně je to s četbou: dobrá literatura, kromě kultivace představivosti, jazyka, estetiky a narativity, v našem myšlení fixuje cizí zkušenosti, a tím nás připravuje na situace, s kterými jsme se ve vlastním životě nesetkali: obohacuje nás tzv. nepřímou zkušeností, která nám může umožnit vyhnout se chybným rozhodnutím.

Budou-li všichni znát jen naučené formulky a interpretace povinné četby z manuálů, dostanou sice dobré známky, budou dobře létat v konformním a někdy i komfortním provozu, ale otázka je, jestli se budou umět řádně a odpovědně chovat v době krize, když jim bude chybět tvrdohlavost a vlastní pevné přesvědčení, když budou jako loutky.

Živý člověk je neloajální subjekt, a proto se vzpouzí a v provozu drhne. A tak se chovali vždycky ti, kteří vývoj naší civilizace posouvali dopředu: viz Einstein, Churchill či Erhard, autor tzv. hospodářského zázraku západního Německa.

Výuka českého jazyka představuje jistý typ vytváření skutečnosti jazykem, a rozpravy nad literaturou by proto měly být velmi individuální. Každému našemu činu musí předcházet myšlenka, a čím bude originálnější, tím bude průraznější: bude mít schopnost vyprovokovat změnu nebo se na ní alespoň podílet.

V době krize krizí, jak někdy filozofové nazývají tuto dobu, takové lidi budeme nutně potřebovat. Proto maturita jako zkouška dospělosti by kromě základních znalostí jazyka měla prověřovat a v rozhovoru iniciovat u studentů i schopnost nově myslet o poetice kultury, politice žánrů, kulturním kapitálu či medialitě. Takové dialogy nelze určitě uzavřít do předem připravených škatulek.