O kauze Jany Nagyové-Nečasové se toho v poslední době napsalo již hodně, ale přesto bych ještě na dva aspekty, které doposud nezazněly, rád upozornil: první je laický a druhý je odborný.

Z laického hlediska je zarážející, že soudkyně Helena Králová z Obvodního soudu pro Prahu 1 vyhlašuje verdikt, který se může dotýkat kteréhokoliv občana, protože Vojenské zpravodajství nemá vůbec v kompetenci někoho takovýmto způsobem sledovat, jako se to stalo paní Radce Nečasové, dvakrát bez řádného zdůvodnění před veřejností. Poprvé loni v červnu tzv. soudním příkazem, kterým se řeší bagatelní činy, a před pár dny podruhé, když z důvodů utajovaných skutečností v projednané kauze nezveřejnila rozsudek a oznámila jen verdikt. A to přesto, že tentokrát všechny obviněné zprostila viny v rozporu s původním rozsudkem a i když jí věc vrátil městský soud s argumenty, že původní rozhodnutí je neodůvodněné, nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé.

To pro každého občana, který se na věc dívá zvenčí a zajímá ho to, už vypadá jako přezíravost. Soudní pravomoc, čili potřebu rozsuzovat a ukončovat spory, měly již dávno i ty nejstarší a nejjednodušší společenství a poslední průzkumy ukazují, že funkce soudce je dokonce starší než funkce náčelníka či krále. Jenže byla vždy založena na společenské autoritě a výjimečném charismatu, který si dotyčný získal právě na základě zdůvodnění svého rozhodnutí, o kterém musel přesvědčit většinu svého společenství.

Pokud někdo odmítá se společností, tedy dnes novináři a veřejností o svém rozhodnutí dokonce dvakrát po sobě komunikovat, zpronevěřuje se původní funkci svého povolání: předvádí veřejnosti, že k výkonu své funkce nebyl povolán.

Společnosti ani nedává šanci, aby mohla jeho rozhodnutí uznat jako spravedlivé. A i kdyby v písemném rozsudku bylo nakonec hodně pasáží tajných, s kterými se veřejnost nikdy nemůže seznámit, tak by se naše soudnictví vracelo, nepočítám-li mytickou Magnu chartu z roku 1215, před 17. století, kdy se objevily první reálné požadavky na omezenou libovůli panovníka jako vykonavatele spravedlnosti.

Občan si po této zkušenosti musí nutně říci, že soudkyně není pevná ve svých názorech a bojí se podstaty své profese, a tím před veřejnost staví zásadní otázku, jestli podobní lidé mají v soudní soustavě místo, když není schopná a ochotná sdělit veřejně důvody, proč si myslí, že k závažnému trestnému činu nedošlo. To už nejde o přezíravost, ale o aroganci soudní moci.

Odborníci, kteří hovoří jiným jazykem, pak podle nálezů Ústavního soudu, v nichž se tento názor opakuje, mluví o porušení práva na spravedlivý proces nevyhlášením rozsudku.

Na rozdíl od ústavní zásady veřejnosti jednání před soudem, jež může být ze zákonem stanovených důvodů omezena či vyloučena, veřejné vyhlášení rozsudku jako ústavní imperativ musí být bezpodmínečné a bezvýjimečné, viz článek 96 odstavec 2. Postulát veřejného vyhlášení rozsudku je kategorický.

(Psáno pro ČRo Plus)