V těch spolkových zemích, kde jsou Němci zvyklí na cizince od padesátých let, tedy v bývalém západním Německu, je diskuse o migrantech mnohem věcnější a méně emocionální než v bývalé Německé demokratické republice. A podobně je to s novinami: na xenofobii se přiživuje bulvár a seriózní tiskoviny se naopak snaží narušovat mýty, které se mezi lidmi šíří.

Například týdeník Die Zeit přinesl v těchto dnech obsáhlý článek s názvem: Není pro cizince skutečně v Německu žádné místo? Text vyvrací na základně oficiálních statistik deset základních nepravd.

Za prvé: Německo přijímá daleko víc běženců než ostatní země. Přepočítáme-li ale počty přijatých utečenců na počet obyvatelstva, na prvním místě je Švédsko, pak Maďarsko a Rakousko.

Za druhé: V Německu není pro cizince dost místa. Ve skutečnosti se celé regiony vylidňují a spousta bytů tam zeje prázdnotou. Třeba v Hesensku připadá jeden migrant na tisíc obyvatel.

Za třetí: Má skutečně Německo zachraňovat půl Afriky? Nejvíc emigrantů ale přišlo loni ze Sýrie a pak z Afghánistánu.

Za čtvrté: Utečencům se nedaří vůbec špatně, protože mají drahé mobily. Jenže právě v zemích, z kterých se utíká, není mobil luxusním zbožím, ale pomáhá lidem přežívat. Třeba v Sýrii má mobil 12 milionů lidí z 20 milionů obyvatel.

Za páté: Cizinci Němcům vezmou práci. Bohužel Německo vymírá: za patnáct let bude odcházet do penze dvakrát víc lidí, než přibude školáků.

Za šesté: Všechny utečence musíme v Německu živit, a to stojí moc peněz. Celková suma, kterou Němce běženci stojí, zase není tak katastrofální: tvoří jen 1,8 procenta spolkového rozpočtu.

Za sedmé: Utečenci dostanou víc peněz než nezaměstnaní. I to není pravda, většinu peněz stát pro utečence dá za ubytování, stravování atd. Kapesné pro dospělého činí měsíčně 130 eur a pro dítě 90 eur.

Za osmé: Kdo přichází z Balkánu, ten je pouze hospodářský emigrant. Ze Srbska a z Kosova odcházejí hlavně diskriminovaní Romové, kteří směřují do jiných zemí než do Německa.

Za deváté: Běženci nechtějí pracovat. Hlavně ale nemohou: podle zákonů první tři měsíce pracovat nesmějí a pak zase musí ještě čekat, až budou uznání jako utečenci. Problém je však také v tom, že přednost mají Němci, pak lidé ze zemí EU a ze Švýcarska a teprve potom cizinci, kteří mají povolení k pobytu.

Za desáté: Nakonec všichni v Německu zůstanou. Ve skutečnosti jen polovina běženců žije v Německu déle než jeden rok a 74 procenta nejsou v Německu déle než čtyři roky. A například ze sedmi milionů Afghánců, kteří opustili svou zemi, se asi pět a půl milionů již vrátilo.

(Psáno pro ČRo Plus)