Vrátí-li se člověk po pár dnech z Francie či z Německa do Čech, má zbystřenější zrak a vidí některé různosti a osoby v mnohem ostřejších konturách. To je i případ našeho místopředsedy vlády a ministra financí Andreje Babiše. Je to člověk, který odmítá dialog, evidentně se mu nikdy nenaučil, neumí naslouchat, otázky ho nezajímají, místo odpovědí přichází na rozhovor s několika naučenými větami, de facto frázemi, které se snaží ve vymezeném čase alespoň třikrát zopakovat. A vždy jeho slova mají útočný tón: hýčká si své nářky. Je zřejmé, že v takových situacích má zacpané uši a není schopen myslet. Proto mu musí moderátoři skákat do řeči.

Psycholog by nejspíš řekl, že pan Babiš se není schopen zbavit obav či strachu z toho druhého, který mu klade otázky, a proto je agresivní. Účastníci skutečného rozhovoru - když se zbaví zmíněného strachu z partnera - se pak podílejí na tvorbě něčeho, co tu před jejich setkáním nebylo, čili obnovují sami sebe v nějakém novém rámci.

Skutečný dialog začíná vždy od toho druhého, jeho přijetím a opačně. Jinými slovy teprve přes to ty se člověk dostane k já. Tohle se Andrej Babiš nikdy nenaučil nejen v té hluboké, řekněme filozofické formě, ale ani v té běžné, občanské, společenské formě, protože všechny firmy řídil autoritativně sám a najednou je zaskočen tím, že politika funguje jinak a formy vládnutí se odmítá ostentativně naučit, nezajímají ho.

To je asi hlavní důvod, proč se nedostavuje na schůze parlamentu, které se ho týkají či proč nepřišel v neděli do Otázek Václava Moravce v České televizi, kde měl šanci obhájit svá jednání i postoje. Z jeho výrazu, dikce i gest čiší strach, a to je past, do které se Andrej Babiš sám dostal, protože jen logika skutečného vlastního slova, které je obtiskem myšlení a ne produktem PR agentury, může člověka dovést k tomu, že své názory koriguje či si přizná, že se mýlí. V dialogu totiž není nic dáno předem a povede se jen tehdy, když věc, o které se mluví, převládne nad tím, co se říká. Právě toho Andrej Babiš není schopen a ani o tom možná neví, protože je přesvědčen, že za všech okolností má pravdu on. Důvod, proč si to myslí, je zřejmě prostý: Kdyby neměl pravdu, nebyl by bohatý. Jenže přiznávat subjektivní pravdivost všem svým pravdám je nejlepší způsob, jak si pravdu vůbec nepřipustit, protože pravda je jen proces, snaha se k ní přiblížit, ale nikdo ji nikdy nemůže vlastnit. Dle lékařů jde o druh psychopatie, která se u některých lidí stává životní strategií.

Problém nějakého společenství nastává tehdy, jestliže klany a kliky tvořené lidmi, mezi nimiž je vysoký podíl částečných čili sociálně úspěšných psychopatů neboli deprivantů, jak napsal lékař František Koukolík, začnou úspěšně ovlivňovat zákonodárnou, výkonnou a soudní moc. To se u nás stalo spojením špičky moci výkonné s šéfem hnutí ANO, a proto lze v tomto případě mluvit o vzpouře deprivantů, tedy lidí, kteří destruují základní životní program kvůli moci a majetku.

(Psáno pro ČRo Plus)