Michael Kraus (59) je profesor politologie na Midlebury College ve Spojených státech, po listopadu 1989 byl externím poradcem České televize a v posledních měsících loňského roku jsme ho mohli často vidět v médiích po boku prezidentského kandidáta Jana Švejnara, jemuž dělal od listopadu do 15. února poradce. Moderátor a herec Jan Kraus a spisovatel Ivan Kraus jsou jeho bratři.

Jakou jste si udělali analýzu situace, za jaké Jan Švejnar vstupoval na české politické jeviště? Jaké parametry jste sledovali?

Na samém začátku, to znamená někdy v říjnu 2007, jsme si kladli přirozenou otázku, zdali se do takového boje vůbec pouštět. Politické strany, které hledaly alternativního kandidáta, jednaly mnoho měsíců naprosto bezvýsledně a promeškaly spoustu času. My jsme se tehdy vůbec nezabývali otázkou, zdali Klause můžeme porazit, ale šlo nám především o to, jak zajistit, aby se Švejnar stal důstojným protikandidátem. Netrpěli jsme iluzí o našich šancích, ale brali jsme to částečně jako zkušební jízdu na prezidentské volby 2013.

Jaké největší slabiny a jaké nejsilnější stránky jste našli na Václavu Klausovi?

Hrad se domníval, ze postačí, když Klaus o Švejnarovi prohlásí, že ho vlastně nezná, že Švejnar je v Česku „nezakotvený,“ a tím celá záležitost skončí. Místopředseda ODS Nečas se neúspěšně pokoušel zlikvidovat kandidaturu Švejnara demagogickým výrokem, že je agentem cizího kapitálu a ČSOB. V tom ho vzápětí podpořil soudruh Šlouf. Další Klausova velká slabina se projevila v lednu, když se vyhýbal televizní debatě, již nabídla zprostředkovat Česká televize. Jeho výmluva, že takovým vystoupením nehodlá pomáhat neznámému kandidátovi, nikoho moc nepřesvědčila. A tím se nám podařilo Klause nejdříve dohnat a pak předehnat v průzkumech veřejného mínění.

Jaké má podle vás Václav Klaus silné stránky?

Jeho nepřetržitá činnost v české politice, která se čím dál tím více točí kolem peněz, mu umožnuje disponovat obrovským – a netransparentním – finančním kapitálem a vlivem. Den před poslední prezidentskou volbou se Klaus prakticky o půlnoci vydává za Andrejem Surňakem, přítelem podvodníků ze zkrachovalého H-Systému, jehož kdysi sledovala BIS. Když média zveřejnila informace o této schůzce, hlava státu ani necítí potřebu takové setkání veřejnosti ospravedlnit. O nekalých vodách, v nichž se dnes Klaus pohybuje, svědčí i tajné schůzky jeho kancléře Weig la se Šloufem před první volbou. Kdyby se sešel kancléř prezidenta Bushe s osobou, která je natolik propojená s podsvětím, dostal by okamžitě vyhazov. Ale Klaus schůzky svého kancléře brání. Tímto stylem Klaus degraduje prezidentskou roli. Během prezidentské volby se jasně ukázalo, že Klaus de facto i nadále šéfuje ODS, jež ovládá vládní aparát, včetně ministerstva vnitra, má k dispozici obrovské finanční prostředky, včetně penězovodu z ČEZ, informační kanály, bezpečnostní a mediální služby, o kterých se nemůže žádnému protikandidátovi ani snít. Je proto legrace, když pak premiér Topolánek řekne o Švejnarovi, že kolem něj je korupční potenciál. Další silnou zbraní Klause jsou i mýty, jež sám o sobě a o české politice v posledních dvaceti letech neustále vytváří. Vezměte si například Klausův mýtus o občanské společnosti, již kritizuje jako jakýsi nelegitimní spolek nevolených. To je názor, který snad sdílí jen Vladimir Putin (jenž nedávno – a určitě ne náhodou – Klause vyznamenal medailí) a Fidel Castro. Jak se dozví začínající student politologie z každé učebnice, západní svět pokládá občanskou společnost za základní pilíř moderní demokracie. V Česku se Klaus rád prezentuje jako stoupenec konzervativní ideologie, ale vnější svět, který ho hodnotí podle jeho postojů a činnosti, a ne jen prázdných frází, ho tak už dávno nevnímá. Když byl zvolen prezidentem před pěti lety, význačný britský konzervativní časopis The Economist poznamenal, že Klaus se sice hlásí k odkazu Margaret Thatcherové, ale ve skutečnosti mu přesněji sedne nálepka „populistický nacionalista“. To je také ten pravý důvod, proč mu nakonec ke zvolení pomohla i KSČM, jež má k populistickému nacionalismu hodně blízko. Zatímco českého prezidenta nebere vážně v Evropě a za oceánem prakticky nikdo, v českém prostředí se mu daří tyto mýty udržovat při životě především díky médiím, která většinou naivně fandí rádoby „pravici“.

Jaké slabiny měl váš kandidát a jaké nejsilnější stránky jste připisovali jemu?

V říjnu měl Švejnar tři hlavní slabiny. I když od roku 1990 konzultoval jako expert prakticky se všemi vládami a mnoho let dělal ekonomického poradce Václavu Havlovi, v české politice se Švejnar přímo nikdy neangažoval a drtivou většinu volitelů osobně ani neznal. Za druhé, přestože často komentoval v médiích otázky ekonomické transformace, v listopadu 2007 nebyl širší veřejnosti známý. A za třetí, jako nestraník neměl podporu žádné politické strany. Jan Švejnar se dokáže velmi rychle orientovat a osvojit si nové poznatky; má analytický a pragmatický způsob myšlení, zdravé sebevědomí, je zvyklý veřejně vystupovat. Netrpí ideologickými předsudky. Velmi silnou stránkou se ukázal jeho styl vystupování v médiích a na veřejnosti: čišelo z něj, že není českou politikou „protřelý“, že je od přírody slušný, jak ve stylu vystupování, tak jednání.

Jak vypadala vaše analýza české politické krajiny? Čeho jste se nejvíc obávali a co bylo pro vás naopak příznivé?

Od začátku nám bylo naprosto jasné, že se pouštíme do nerovného zápasu, kde skóre (díky podpoře, kterou Klaus měl od volitelů ODS a přeběhlíků) je 124:0. Zatímco Klaus k vítězství potřeboval získat jen 17 hlasů, nám jich v říjnu chybělo 142. Naše největší obava v listopadu byla, že oznámíme kandidaturu a po 14 dnech se dozvíme, že nás ČSSD hodila přes palubu, neboť si vybrala jiného kandidáta, například Jiřího Dienstbiera. Proto jsme s vyhlášením kandidatury otáleli až do 14. prosince, kdy už jsme měli podporu zelených a většiny nezávislých senátorů, ale ne ČSSD. Podporu předsednictva a výkonného výboru ČSSD jsme získali teprve v následujících dnech, a to jednoznačně, což byla ta nejpříznivější zpráva.

Jakou strategii jste zvolili?

Na samém začátku jsme se chtěli soustředit především na volitele. Ale záhy se ukázalo, že to nebude stačit, že pokud chceme volitele přesvědčit, že Švejnar je kvalitní a důstojný kandidát na prezidenta, budeme se muset daleko více profi -lovat směrem k občanům.

Mysleli jste si vážně, že KSČM by Jana Švejnara mohla podpořit?

Na rozdíl od Klause Švejnar mluvil mnohokrát a jasně o roli KSČM v české politice, o podmínkách, které tato strana musí splnit, aby ji společnost mohla považovat za státotvornou, a ne antisystémovou. Protože KSČM vydala stanovisko, že Klause znovu volit nebude, snažili jsme se přesvědčit volitele této strany, že Švejnar reprezentuje „menší zlo“. Ale věděli jsme, že uvnitř KSČM probíhá boj o vedení vzhledem k nadcházejícímu sjezdu a že Hrad a ODS mají k dispozici finanční prostředky, jež nakonec, podobně jako ve volbách 2003, asi rozhodnou. Z médií víme, že jejich zákulisní čachry se týkaly především mnohamiliónového dluhu KSČM, který vznikl v rámci neúspěšného prodeje jejich hlavního sídla na třídě Politických vězňů. Stejně jako v roce 2003 vedení KSČM nakonec upřednostnilo Klause, kterému velmi pomohli nominací paní Bobošíkové. Tanec kolem Bobošíkové měl vyvolat dojem u jejich voličů, že Klause KSČM nevolila, a tudíž neponese za jeho vítězství žádnou zodpovědnost.

Co vás – protože oba hodně času trávíte ve Spojených státech, kde pracujete jako univerzitní profesoři – při tomto tažení nejvíc překvapilo, a to buď záporně, nebo kladně?

Mě nejvíc překvapilo, když v listopadu na první schůzce našeho týmu ostřílení „domácí“ členové začali naše jednání tím, že jeden po druhém vyndali baterie ze svých mobilních telefonů, neboť předpokládali, že jsme odposloucháváni.

Pro mě to byla zdrcující zpráva o stavu české demokracie. A odmítl jsem to dělat. Rovněž mě šokovalo zjištění, že téměř dvacet let po Listopadu pocit strachu ovládá velkou část společnosti. Strach z magistrátu, strach z pomstychtivosti Klause a spol., strach z vlivu mocných – to vše se projevovalo během naší kampaně, ať už se jednalo o pronájem kanceláře, nebo o projev veřejné podpory. Spousta lidí se nám otevřeně přiznala, že se bojí. Dokud bude existovat ve společnosti pocit strachu v takové míře jako dnes, ústavní záruky Listiny základních práv a svobod zůstanou jen formální záležitostí.

Dalším zklamáním byl postoj ODS. Už v listopadu museli všichni její volitelé „slavnostně“ (jak v totalitě) podepsat slib, že podporují Klause. Neřekl bych, že to odpovídá duchu ústavy, která volitelům klade na srdce volit podle svého „nejlepšího vědomí a svědomí“. Pak nás jejich kluby odmítly vůbec přijmout. Když zjistily, že to na veřejnosti špatně vypadá, přece jen nás do klubu pozvaly, ale vážení poslanci a senátoři ODS se nezmohli ani na jeden jediný dotaz! Proč? Protože vedení strany ve jménu stranické jednoty vydalo zákaz debaty. Jako kdyby si neuvědomili, že se tím ODS profi luje jako strana „lidové demokracie“, tedy demokratické formy navenek, ale uvnitř totalitní duch.

Ve srovnání s tímto stylem politické zabedněnosti nás příjemně překvapilo například vystupování tuctu nezávislých (většinou pravicových) senátorů a stejného počtu statečných lidovců, kteří, ač pod velikým tlakem, si zachovali svou tvář. Mě osobně překvapil předseda lidovců Čunek, jenž, přestože se nacházel ve velmi složité situaci, nikdy nezměnil svůj veřejný postoj ve prospěch Švejnara. Naši partneři, zelení a ČSSD, jednali vždy korektně a měli jsme velmi dobré vztahy. Nejpříjemnější překvapení nás čekalo v obrovské podpoře a důvěře, jaké nám dala většina české veřejnosti. Teprve tehdy jsme pochopili, jak velká část dnešní společnosti prahne po změně, která by Česko odpoutala od tržního extremismu, neúctě k vládě zákonů a hodnotového úpadku.

Co si myslíte o skandálech, jež tyto volby provázely: vyhrožování, rozesílání kulek, podezření z úplatků, náhlých onemocněních či o přeběhlících na poslední chvíli?

To je smutná záležitost, která hodně vypovídá o stavu české politické kultury. Původně ODS a Klaus tvrdě tlačili na tajnou volbu, kde s pomocí Šloufů a Surňaků měli potřebné hlasy už v kapse. Proto dohoda o veřejné volbě vyvolala v jejich řadách velkou paniku. Nejprve se pustili do zdržovacích procedurálních manévrů a pak se pokoušeli diskreditovat tuto zcela legitimní formu volby jako nedemokratickou. Ale o týden později, když se jim podařilo zlomit pár volitelů, obrátili o 180 stupňů zpátky k volbě veřejné v souladu s principem „účel světí prostředky“. Atmosféra i podstata této volby jsou především vizitkou Klause a jeho dlouhodobého vlivu na českou politiku.

Byl jste sám svědkem nějaké skandální činnosti, například nějakého pokusu o úplatek?

To, co probíhalo ve Španělském sále, bohatě stačilo. Byli jsme svědky obrovského tlaku, jejž úporně vyvíjela mašinérie ODS ve všech směrech. Když jsem viděl senátorku Jurenčákovou, která seděla poblíž, jak ji během každé přestávky obklíčilo pět volitelů ODS tak, aby se k ní nemohl nikdo dostat, bylo mi jí líto. Marek Šnajdr, první náměstek ministra zdravotnictví, se choval jako smyslů zbavený. Neustále komunikoval s voliteli mobilním telefonem, pobíhal uvnitř prostoru vyhrazeného výlučně pro volitele, jež se pokoušel přemluvit, podobně jednal pan Bém. Byla to smutná podívaná. A kdo ví, co se dělo v zákulisí.

Kolik stála volební kampaň Jana Švejnara?

Přesné vyúčtování, které Švejnar hodlá zveřejnit, se teprve připravuje, ale pochybuji, že konečná částka překročí dva milióny korun.

O čem vypovídá jen těsné vítězství Václava Klause nad Janem Švejnarem?

O hluboké potřebě změny, již cítí velká část české společnosti. Švejnar se velmi rychle stal zosobněním a symbolem těchto nadějí. Je tristní, že Klaus se hned po volbách pokouší mystifi kovat veřejnost dezinterpretací této volby jako fatálního ideového střetu mezi dobrem, tedy demokracií a svobodou reprezentovanými Klausem, a zlem, tj. diktaturou „vyvolených“, již nás chtějí zbavit svobody, rozvrátit hodnoty společnosti, kteří jsou „proti všemu, co se tady odehrálo od 17. listopadu 1989“. Tato banální karikatura, již Klaus už téměř dvacet let v různých obměnách opakuje během každé volby, svědčí jen o tom, že dnešní prezident se stal hlavní brzdou dalšího rozvoje české společnosti a demokracie.

MICHAEL KRAUS – nar. 23. prosince 1949 v Praze, z Československa odešel v lednu 1969. Studoval historii a mezinárodní vztahy na univerzitě v Coloradu, bezpečnostní politiku na Harvardu a politologii a mezinárodní vztahy na Princeton University, kde obdržel doktorát. Působil jako výzkumný odborník na univerzitách Columbia (1986–87), George Washington (1990–91) a Harvardu (1982–1983 a 2001–2002). Pět let působil jako vedoucí katedry politologie a mezinárodních vztahů na Middlebury College, dva roky byl ředitelem programu mezinárodní politiky a ekonomie.

Napsáno pro Reflex a autorův blog na Aktuálně.cz