Magnesia litera v kategorii publicistiky ocenila minulý týden knihu našeho spolupracovníka, francouzského politologa, který do patnácti let žil v Československu, Jacquese Rupnika.

Publikace má název Střední Evropa je jako pták s očima vzadu, s podtitulem O české minulosti a přítomnosti. Jde o soubor textů z let 1984 až 2018, napsaný původně v několika jazycích a publikovaný v řadě zemí.

Rupnik po základní škole, kterou vystudoval u nás, pokračoval na gymnáziu, pak na Sorbonně v Paříži a ve Spojených státech na Harvardově univerzitě. Na obou univerzitách a v Belgii dodnes občas přednáší. V současnosti pracuje v Pařížském institutu politických věd. Zmíněná kniha, kterou vydalo nakladatelství Novela bohemica, má více než čtyři sta stran, proto lze na ni upozornit jen krátkou poznámkou.

Komemorace, tedy připomínání historických událostí, jak své texty Jacques Rupnik nazývá, se pokouší reflektovat události osudových osmičkových let. A mimo jiné nás upozorňuje na starou pravdu: každý pohled do historie je vždy více výpovědí o těch, kdo si události připomínají, než o událostech samotných.

Kniha je důležitá pro nás hlavně proto, že Rupnik se nás nesnaží vyvinit, ale naopak nastavuje nám nezkreslené zrcadlo, v němž můžeme zahlédnout jednu z hlavních našich chyb: Snahu za všechna osudová selhání nacházet viníky výhradně mimo nás: Za rok 1938 může Adolf Hitler, za rok 1948 Josif Stalin, za rok 1968 Leonid Brežněv. A přitom, jak víme třeba z fotbalu, za každou prohru mohou obě strany: nejen výkon vítěze, ale i selhání či nedostatečná příprava poraženého.

Místo abychom hledali své chyby, naši politici dodnes selektivně vybrané historické argumenty využívají pouze v aktuální politické soutěži. Jak z tohoto souboru vyplývá, chybí nám dodnes snaha staré národní narativy dekonstruovat.

Jeden z hlavních našich problémů, který se táhne od samého založení státu, je rozpor mezi legalitou a legitimitou. Náš stát jak po roce 1918, tak po roce 1989 získal silnou legitimitu danou odhodláním a nadšením obyvatelstva, ale slabou legalitu, tedy vlažný vztah ke státu, jeho úřadům a právnímu řádu.

V obou případech ze stejných důvodů: Po roce 1918 jsme právní řád a byrokracii převzali z Rakouska, po roce 1989 z tzv. socialistického Československa a začali jsme ho velmi pozvolna a nedokonale měnit. Proto lze dnes v České republice hovořit o institucionálním nihilismu.

Pokud se tomuto trendu nedokážeme ubránit a neobhájíme nezávislý Ústavní soud a justici jako takovou, nezávislou policii, nezávislá média a nepodaří se nám propojit politiku s občanskou společností, budeme opět patřit k periferii Evropy, kterou budou ovládat východní mocnosti. Takzvaná ekonomická diplomacie je jen krycí název pro stavění mostu mezi Západem a Východem, na který jsme již jednou doplatili. A pokud opět prohrajeme, budeme si tentokrát za to moci výhradně sami.

(Psáno pro ČRo Plus)