Obecně platí v sociologii pravidlo, že velké zlomové chvíle jsou vždy logickým důsledkem prvního kroku, neboť pakliže velká národní či státní tělesa jednou opustí základní společensko-politický status, jsou nucena ke stále novým a novým krokům, které ho porušují, dokud nenabydou rovnováhu, a to trvá dokud se kolos buď nezastaví opět na svých dvou nohou, nebo se zhroutí a celou svou vahou se rozloží v prostranství osudu.

Tato stará poučka dost přesně popisuje situaci v České republice. První krok, kterým jsme opustili základní společensko-politický status naší civilizace, ke které jsme se připojili před třiceti lety, učinil prezident tím, že jmenoval do funkce předsedy vlády trestně stíhanou osobu, které hrozí v brzké době žaloba, a tudíž by měla být postavena před soud.

To je situace natolik choulostivá, že je premiér podezírán z toho, že mu nezbývá nic jiného než se snažit všemi prostředky takovému procesu zabránit, a proto logicky zmíněný civilizační status dle protestujících bude překračovat dál, dokud se mu nepodaří trestní stíhání i žalobu zrušit. Toto podezření podpořilo rychlé jmenování loajální ministryně spravedlnosti.

To si evidentně část občanů, která se o politiku a další osud naší křehké demokracie, v níž mají žít jejich děti, myslí, a proto v ulicích měst protestuje. Nechce, abychom dopadli jako v Polsku či Maďarsku, kde se vrátila zpět moc do rukou jedné strany, která si uzurpovala justici a učinila z ní nástroj své moci. Z toho vzniká podezření, že se tím inspiruje i náš prezident i premiér.

Pokud by tomu tak bylo, je třeba připomenout, že historická zkušenost Polska a Maďarska se zásadně liší od Čech a Moravy. Polská vládnoucí strana má za sebou bigotně katolický venkov, který byl vždy ochotný poslouchat a v Maďarsku, tedy v Uhrách, zase v principu feudální společenská struktura přešla rovnou k tzv. komunistické vládě jedné strany. Změna nebyla velká: Maďarské soudnictví sloužilo původně v potrianonských dekádách povolně nejvyšším příčkám oficiální moci, jež se třásla o zachování nejdříve feudálního řádu a pak tzv. socialistického společenství.

V Čechách a na Moravě žádná podobná tmelící tradice nikdy nebyla, vztah k církvi byl poničen za husitství i rekatolizací a vztah k půdě industrializací a odchodem části šlechty ze země po roce 1918 a vyvlastněním půdy po roce 1948, a proto se ani hnutí pana premiéra nemá o co opřít.

Naše tradice je od druhé poloviny předminulého století průmyslová, tedy dělnická a měšťanská, za což vděčíme i rakouskému císaři, který si nechtěl továrnami ničit Alpy. Obě tyto společenské vrstvy jsou již od svého vzniku zvyklé o svou svobodu, tedy občanská a politická práva se starat, záleží jim na nich, a i když úvodní sociologickou poučku neznají, moc dobře tuší, oč by uzurpováním justice přišli, protože část protestujících má s takovou situací vlastní nebo alespoň ústně poděděnou zkušenost.

To dokazuje i heslo: Nejsme slepí ani blbí! Hlavní nebezpečí nám zatím hrozí jen od konformity slabších jedinců, kteří se vždy snaží zlomové body využít pro svou kariéru, a tím často rozkládají instituce, kde pracují. O tom se zatím nemluví, proto se zdá, že žádné bezprostřední ohrožení justice nehrozí.

(Psáno pro ČRo Plus)