"Člověče, musím se ti přiznat, že nakonec jsem měl v životě štěstí, potkal jsem ve vězení Jana Zahradníčka, který mi řekl: Jiříku, já vím, že ani vlastně nemám právo ti to říct, ale musím. Už když z dálky přicházíš, vidím, jak z tebe kape nenávist. A musím ti k tomu říci jednu věc a přeber si to jak chceš. Čím dřív se zbavíš své nenávisti a hlavně touhy se pomstít, tím líp pro tebe. Protože první obětí své nenávisti budeš s naprostou jistotou ty sám."

A díky tomu, jak mi sám zopakoval, když jsme spolu naposled hovořili o jeho úspěšném filmu Balada o pilotovi, mohl Jiří Stránský psát. A měl o čem, jak kvůli rodině svého otce, úspěšného advokáta i matky, která byla dcerou ministerského předsedy Jana Malypetra, tak díky bezmála deseti letům, které strávil v komunistických věznicích.

Jiří Stránský, který zemřel 29. května 2019 ve věku 87 let, byl eruptivní extrovert s obrovskou životní zkušeností danou jak geneticky, Stránští jsou novoštítnými, dostali predikát od Albrechta z Valdštejna před rokem 1634. Sám o sobě tvrdil, že není spisovatel, ale vypravěč a měl pravdu, jak dokázal i jeho velice úspěšný seriál Zdivočelá země sepsaný podle stejnojmenné knihy a románu Aukce.

Jiří Stránský ze sebe příběhy chrlil a měl jich přehršle. A není se čemu divit, zažil jedenáct prezidentů, ke všemu se vyjadřoval přímo, bez diplomatických úhybných manévrů, na což v Čechách nejsme zvyklí, a proto za všech okolností vyčuhoval z davu, i když nevynikal velkou postavou. Totalitním mocipánům celý život vyčítal, že většinu lidí vychovali k tomu, že každá iniciativa je zničující. Kdo byl iniciativní, byl nebezpečný. Ale kdo nebyl, dalo se s ním manipulovat. Z toho podle něj vyvěral mindrák většiny z nás, který pak vede třeba ke xenofobním postojům: nepřítel a viník všeho musí být vždy mimo nás. Neumíme přijmout žádnou jinakost.

Komunisty Jiří Stránský opravdu nenáviděl a měl proč. Říkával: "Moje máma byla taková útlá paní, zažila tátovu Osvětim, jejího bráchu odsoudili k sekyře, přede mnou zavřeli mého bráchu... A ona to všechno odnášela. Veškerý majetek, všechno nám vzali. Tak už kvůli ní jsem tohle všechno cítil a později se snažil zaznamenat, abychom na to nezapomněli."

To potvrzuje i již jednou zmíněný film Balada o pilotovi, který napsal o svém tchánovi pilotovi RAF Balíkovi, v němž dokumentuje, jak se Sověti snažili hned po květnu 1945 a nikoliv až po roce 1948 ovládnout Československo a neštítili se přitom i vraždit.

Nenávisti vůči svým věznitelům se Jiří Stránský nikdy úplně nezbavil, ale touhy po pomstě se zbavil tím, že se z ní vypsal: zlo a jeho původ  se pokoušel celý život co nejpřesněji artikulovat, selhání však nikomu neodpouštěl. Sám o sobě tvrdil, že tak je "stanovený" a stvrzuje to i rytíř v brnění s taseným mečem, kterého má jeho rod v rodinném erbu dokonce dvakrát.

(Psáno pro ČRo Plus)