Termín přepálené spoje používal spisovatel Jiří Stránský v souvislosti s našimi poškozenými dušemi po dvou totalitách: černé a rudé, v nichž jsme žili za druhé republiky, za protektorátu i za tzv. komunistického či socialistického zřízení, tedy v letech 1938 až 1989: 51 let.

Pondělní pohřeb této výjimečné osobnosti, která byla nejen skvělým vypravěčem prožitého bezpráví, ale i veselým poslem slušnosti, tolerance a férového a rovného chování za všech okolností, tedy i v zcela nenormálních dobách, byl právě připomenutím těchto jeho vlastností. A to v pravou chvíli, protože řada lidí má obavy o stav naší křehké demokracii, jak dokazují časté demonstrace proti vládě.

Zmiňuji toto všechno především proto, že pondělní rozloučení s takovýmto  člověkem, jehož vlastnosti by měly být vzorem chování pro ostatní, se zúčastnil pouze poslanec Karel Schwarzenberg, který taky tyto jeho vlastnosti při projevu v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí důrazně připomenul. Jenže v chrámu i později ve strašnickém krematoriu nebyl kromě Schwarzenberga jediný další politik. Něco takového je ve staré Evropě nemyslitelné a kdyby se to stalo, byl by z toho nejspíš skandál.

Bývalý český velvyslanec ve Francii Petr Janyška mě nedávno upozornil na obraz Francoise-Guillaurne Ménageota: Smrt Leonarda da Vinciho, na němž da Vinci umírá v králově náručí, či přesněji je podpírán paží francouzského krále Františka I.

A byl to právě tento král, který oslněn půvaby italské renesance pozval stárnoucího génia na Chateau d'Amboise na Loiru. Chtěl, aby tam pokračoval ve svých malířských a všemožných vědeckých bádáních. Vyžadoval od něj za to, aby mu kreslil plány pro jeho stavby a pořádal ohňostroje. Jinými slovy, chtěl, aby dodal královu dvoru lesk a přesah pro cizinu i pro budoucí generace, což výboje, peníze ani válečná kořist nezajistí. To dokáže jen génius kultury.

Proto je tento král, který vládl v XVI. století a měl přídomek rytířský,  považován i za otce a obnovitele literatury. Zmíněný obraz zná ve Francii každé dítě z učebnic, stal se součástí kolektivního podvědomí Francie a spoluvytvářel hierarchii evropských hodnot. Obraz sice nezachycuje skutečnost, král v okamžiku úmrtí nebyl na svém zámku, ale zrodil tak mýtus. Pomazaný monarcha, představitel státu, přispěchal k loži umírajícího intelektuála, aby ho doprovázel, aby před všemi ostatnímu ukázal, že existuje něco, co i jeho jako krále přesahuje a přetrvává, a to je kultura.

Naši současní nepomazaní vašnostové sídlící na Hradě či ve Sněmovně uměním intelektuálů opovrhují, vymazávají je ze svého rozhledu, jen se zálibně dívají na sebe do zrcadla, které zkrášluje jejich lži a přetvářky, dojímají se svým uspokojením.

A právě tento jiný, jarmarečný vztah ke kultuře většiny našich mocných, je to, co nás nejhlouběji odděluje od staré Evropy a co nás činí duchovně nekonvertibilními se západními sousedy. Pokud jim to nedojde, budou vždy jen kňourat někde na periferii a nebude je nikdo brát vážně.

(Psáno pro ČRo Plus)