Politická krajina naší civilizace se v posledních letech zásadně změnila, protože se vytrácejí hranice mezi kabaretem a politikou, a to nejen tím, že se někteří politici chovají jako klauni, ale i proto, že klauni se stávají politiky.

Sociologové většinou uvádějí tyto příklady: V Itálii se dostal k moci klaun Beppe Grillo, na Ukrajině televizní komik Wolodymyr Selenskyj a ve Spojených státech se stal prezidentem Donald Trump, který měl dříve úspěšnou televizní show a chová se i v politice jako showman, stejně jako Angličan Boris Johnson.

Důvod je zřejmý: klasická politika i v ostatních zemích ztrácí na prestiži, lidé na ni rezignovali a říkají si: klaun to zvládne líp. Problém je jen v tom, že vtip je jenom projevem kritiky, ale nikdy nenabízí konkrétní řešení, které potřebuje politika. To sice voliči vědí, ale přesto klauny volí. Podle německého spisovatele Dirka Kurbjuweita je tomu tak proto, že voliči i klauni jsou již znechuceni přehršlí politických rituálů, inscenovanými výstupy před kamerami a jejich pseudojazykem. Člověk v projevech politiků se už ztrácí a zjišťuje, že jejich řeči nemají vůbec nic společného s každodenní skutečností.

Politika v očích voličů představuje umělý svět. Skutečné střety jsou zastřeny inscenovanými vystoupeními, která pouze zakrývají autentické zájmy politiků. V Evropě i ve Spojených státech se společnost rozdělila. Političtí klauni se snaží zcela rozbít stará pravidla a rituály a na druhé straně jsou ti, co se snaží prosazovat přísné dodržování pravidel, tedy zákonů a ústavy, protože jsou přesvědčeni, že to je jediná cesta, která může vést k demokratickému řešení.

Česká tragikomedie z léta 2019, se od her, které se hrají za našimi hranicemi, liší tím, že v hlavních rolích máme dva klauny, prezidenta a premiéra, kteří oba chtějí rozbít stará pravidla, kam patří dodržování ústavy a presumpce viny u politiků. Rozdíly mezi nimi je jen v tom, jak úspěšně své role hrají. Proto je třeba posuzovat oba protagonisty na českém politickém jevišti jako herce a pokusit se rozlišovat mezi tím, co je na jejich projevech věrohodné, co myslí vážně a co jen hrají.

Podíváme-li se v těchto dnech na jejich výkony, je zřejmé, že prezident je mnohem přesvědčivější, protože zná přesně text své role, věří mu a ta role ho baví, je schopen i improvizovat: zná perfektně své publikum.

Premiér je proti němu amatér, dočasný host na politickém jevišti, který se naučil jen pár stránek textu, který mu napsali marketingoví poradci, nechá se snadno zaskočit, neumí na nečekané otázky reagovat přesvědčivě a okamžitě sklouzne buď k opakování předešlého textu, či k osočování soupeře.

Ostatní hráči na naší scéně na hru hlavních protagonistů přistoupili a jen tvoří nezajímavé statisty v různých stranických kostýmech, aby jeviště bylo pestřejší. Dva klauni bez skutečné opozice na jevišti asi nejpřesněji ilustrují odlišnost české hry od podobných her jinde. A to je taky hlavní důvod, proč skutečná opozice se začíná formovat na náměstích a nežádá nic jiného, než dodržování pravidel.

(Psáno pro ČRo Plus)