Minulý týden se poprvé k Miloši Zemanovi, který brojí proti České televizi veřejně od loňského února, kdy prohlásil: "Je načase uvažovat o zrušení koncesionářských poplatků," přidal i Andrej Babiš. Ten naopak hned po prohlášení prezidenta ale tvrdil, cituji: "Žádný puč (v České televizi) nechystám... vždycky ji podpořím." Nyní premiér prohlásil: "Mohlo by se zvážit, jestli nezrušit poplatky pro seniory, zdravotně postižené, samoživitelky a další nízkopříjmové skupiny." Tento výrok má logiku, protože právě senioři tvoří důležitý segment jeho voličské základny.

V současné době z poplatků pro ČT jde do rozpočtu 84 procent příjmů, což je 6,7 miliard. Od roku 2022 už nebude mít tato stanice úlevy na DPH, tím přijde asi o 400 milionů, a kdyby se vyhovělo premiérovi, snížil by se dle analytiků rozpočet celkově o dvě miliardy. To by samozřejmě značně poškodilo program i ostatní činnosti České televize, které žádná privátní televize není schopná svým posluchačům poskytovat. Kromě zpravodajství, publicistiky, krajských redakcí a zahraničních zpravodajů, vysílá edukativní pořady a podílí se na financování filmů, dále poskytuje ucelené informace v době nečekaných událostí, jako jsou třeba povodně, vysílá pro hluchoněmé, národnostní menšiny, udržuje a rekonstruuje, tedy digitalizuje, obrazový archiv a stará se o rozsáhlý fundus. To jsou hlavní důvody, proč je její rozpočet tak vysoký.

O tomhle se ale nehovoří a naopak se na Českou televizi vyvíjejí i tlaky neschválením výročních zpráv z let 2016 a 2017 a neprojednáním zprávy z roku 2018, čímž se vyvolává nejistota mezi zaměstnanci.

V této souvislosti si připomeňme, jak model stanice veřejnoprávních vysílačů vznikl. Jeho předobraz vymyslel první ředitel British Broadcasting Company John Reith v roce 1926, tedy po čtyřech letech existence této stanice, když po generální stávce ve Velké Británii analyzoval vysílání. Tenkrát zjistil, že jeho stanice dala větší prostor vládě než stávkujícím, a tím posluchač nemohl slyšet všechny argumenty protistrany, aby si mohl sám učinit vlastní názor. A podobně akcionáři ho zase tlačili k tomu, aby vysílal pouze to, čemu mi dnes říkáme popmusic a on byl přesvědčen, že BBC by měla seznamovat posluchače se všemi hudebními žánry, aby si posluchač sám mohl vybrat. A právě tyto úvahy ho vedly k tomu, aby odstřihl BBC od vlivu politiků a byznysmenů a po dohodě s parlamentem a královnou změnil v roce 1927 company na corporation: zavedl koncesionářské poplatky a trust, tedy to, čemu my říkáme mediální rada. Po zkušenosti s Hitlerem a Stalinem, po konci druhé světové války, američtí a angličtí osvětoví důstojníci tento model vnutili okupovanému Německu, a tak se zrodily veřejnoprávní stanice: veřejnost si je platí pomocí koncesionářských poplatků a právo, tedy zákon, určuje rozsah veřejné služby.

Tento model se postupně rozšířil po celé Evropě a stvrdil tak uznání médií jako čtvrté mocnosti ve státě, která má informovat, kontrolovat mocné a bavit posluchače. Proto útoky na tyto stanice jsou útokem na dělbu moci, tudíž na jeden z principů moderní demokracie.

Zcela jasně to formuloval právní filozof z Cardiffu Jiří Přibáň: „Média mají otevírat konflikty v politice, poukazovat na nedostatky a vytvářet potřebné kontrolní napětí. Média nemají být konsenzuální, ale mají být konfliktní.“

(Psáno pro ČRo Plus)