Za předobraz veřejnoprávních vysílačů lze považovat BBC, jak ji definoval tehdy osmatřicetiletý John Reith v roce 1927, když převedl po pěti letech British Broadcasting Company na Corporation. Učinil tak, když si při generální stávce v roce 1926 uvědomil, že jeho stanice nedala stejný prostor stávkujícím a stranila vládě, a zároveň získal dojem, že již dlouhodobě podléhá tlakům majitelů na komercionalizaci vysílané hudby, aby se zvyšovala poslechovost.

Obě tyto skutečnosti chápal jako selhání, protože nadržování vládě manipulovalo s veřejným míněním, místo aby napomáhalo vzniku svobodného názoru. Podobně podle jeho představ mělo prestižní médium vysílat nejrůznější hudební žánry, aby si lidé mohli sami vybrat. Razil zásadu, že ve veřejnoprávních médiích má mít rozhodující roli služba, a ne sledovanost. Majitelé médií chtějí logicky co nejvíc vydělávat (proto pouští na obrazovku jen přitažlivé celebrity) a stát chce ukázat sám sebe v nejlepším světle (proto zatajuje problémy).

Kvůli zmíněné selekci, kterou provádějí státní a soukromá média, tedy cenzuře, vznikla veřejnoprávní konstrukce. To byl také důvod, proč po zkušenosti se Stalinem a Hitlerem nejprve byl tento princip přenesen po roce 1945 osvětovými okupačními důstojníky vystudovanými v Oxfordu či na Harvardu do SRN, kde se zrodil taky název öffentlich rechtliche Sendeanstalten.

V šedesátých letech minulého století veřejnoprávní model přijaly i Spojené státy americké a založily Public Broadcasting Service (PBS), který provozuje rádio a televizi. Starý model, který předepisoval veřejnou službu privátním vysílačům, byl dražší a zaměstnával příliš mnoho úředníků, kteří plnění této služby museli kontrolovat. Rozdíl mezi evropskými veřejnoprávními institucemi a PBS je jen v tom, že v USA nesmí mít v jejich vysílačích majoritu stát, města, univerzity, církve atd. Ve staré Evropě se veřejnoprávní model rozšířil v sedmdesátých letech.

Ještě je třeba dodat, že rozpočet ČT je vyšší taky proto, že platí síť domácích a zahraničních korespondentů, stará se o národní i mezinárodní obrazový archiv, restauruje ho, digitalizuje a obhospodařuje obrovský fundus, financuje hrané filmy, což privátní subjekty nedělají. A podobně i Český rozhlas spravuje obrovský zvukový archiv., vysílá pro menšiny atd.

Rady nebo v Anglii Boards mají za úkol oddělit vysílače od vlivu politiků a byznysmenů a kontrolovat plnění veřejné služby a hospodaření. To se politikům nikde nelíbí, proto jsou tato média často cílem kritiky, viz Anglie, kde kvůli Brexitu na BBC útočily obě strany, ale kromě krajní pravice a levice se nikdy nikde neuvažovalo o jejich zrušení. Diskuse se vedou jen o změnách kvůli nové situaci na mediální krajině, kterou vyvolal hlavně internet. Naopak veřejnoprávní instituce jsou považovány za jeden z pilířů demokratického uspořádání států.

Důvod je zřejmý: připomínají na jakých hodnotách je stát postaven a upozorňují na to, když někdo ústavu či spojenecké závazky se snaží obcházet. A hlavně vytvářejí takzvané sjednocující prostředí, které umožňuje domluvu a tvorbu již zmíněného veřejného mínění tím, že překládají ptydepe politiků, blemblem řeč PR agentur, emocionální ejakulaci bulváru a sociálních sítí do přirozeného jazyka a na druhé straně s přiměřeným zjednodušením tlumočí do srozumitelného jazyka oborové slangy. Vlastně dělají totéž, co dělali v osmnáctém století encyklopedisté Diderot s d’Alembertem. Dnes jsou encyklopedisté slavní, původně však byli taky kritizovaní, ale svoji úlohu si dokázali prosadit. Stejný úkol stojí před námi.

(Psáno pro ČRo Plus)