Minulý týden se pan premiér Topolánek zase rozzlobil na novináře, protože kritizovali jeho cestování vládní letkou na lyže a na fotbal a ptal se, jestli má jezdit raději stopem nebo parníkem. Rovněž přečetl seznam výhod, na které má právo a dodal, že z toho velkého výčtu využívá sotva třetinu. Problém je ale jinde a nejlépe ho objasníme, když se podíváme, jaká pravidla platí v zahraničí. V zásadě je možné pro tento problém rozeznávat tři modely: francouzsko-italský, německý a skandinávský.

Ve Francii platí jednoduché pravidlo: na služební cestu služebním letadlem a na soukromou cestu za soukromé prostředky. Z toho vyplývá, jak mi napsal Jacques Rupnik, že fotbal, kde navíc nehraje národní mužstvo, nelze nikdy považovat za služební cestu. Ve Spojených státech je to ještě přísnější: použití i jen služebního telefonu k soukromým účelům (třeba zavolání manželce) zaměstnanci prezidentské kanceláře je považováno za trestný čin.

Současný francouzský prezident Sarkozy se dostal do nezvykle složité situace jen proto, že využil pozvání přítele-podnikatele, strávit několik dní na jeho soukromé jachtě, neutrácel tedy státní peníze. Podobně byl pod palbou novinářů, když využil soukromého letadla jiného přítele, protože se mu vytýkalo, že může vzniknout podezření, že podnikatelé za tyto služby budou vyžadovat protislužby, a již jen takové podezření ohrožuje nezávislost prezidenta.

Sarkozyho sklon pohybovat se na pomezí mezi soukromým a veřejným, který je v příkrém rozporu s francouzskou politickou kulturou, ho taky stál prudký pád popularity.

Podobně je tomu v Itálii, kde - jak mi sdělil Václav Bělohradský - málem jeden ministr musel odstoupit, protože použil vládní letadlo, aby si zaletěl na ryby. A v tomto případě ani tak nešlo o peníze, ale o čas, chtěl se na letištích vyhnout celním formalitám: vládní letadla přistávají na zvláštních terminálech, kde je velice jednoduché a rychlé odbavení.

Úplně jednoduché to má podle Jaroslava Šonky německý prezident a kancléř či kancléřka. V Německu (stejně jako ve Spojených státech) tito lidé podléhají zvláštním bezpečnostním předpisům a jiným než vládním letadlem či autem se kamkoliv přepravovat nesmí. Tato pravidla ale platí jen pro ně, vezme-li si takový státní činitel sebou do letadla ženu nebo děti, musí za ně zaplatit.

Pravidla jsou přísná: Sám se pamatuji, že když jednou paní profesorka Süsmuth, jako předsedkyně bundestagu, tedy parlamentu, nechala odvést manžela svým služebním autem tuším z Bonnu do Frankfurtu, musela kvůli tomu málem odstoupit.

Skandinávský model je naopak ještě liberálnější, jak na to často upozorňuje v Českém rozhlase náš skandinávský dopisovatel pan Sniegoň: tam je práce v politice považovaná za obyčejné civilní povolání, jako práce v čistírně či na obecním úřadu, a proto žádné zvláštní výhody tam politici nemají. Jen proto mohl být také švédský ministerský předseda Palme zastřelen cestou z obyčejného kina na ulici: nedoprovázel ho ani jeden člen ochranky.

Zbývá tedy jen jedno, položit si otázku, v čem je problém? Odpověď je zřejmá, a sice v tom, že u nás neexistuje politická kultura, která by staletí či alespoň desetiletí tradovala přesné rozlišování mezi soukromým a veřejným a naši politici toho využívají: tvrdí, že oni pracují 24 hodin denně, a proto u nich nic soukromého neexistuje. Takový výklad ale v dnešním světě, který vyžaduje transparentnost politiky, kde programy i tzv. minutovníky visívají na internetu a jsou veřejně přístupné, včetně třeba seznamů lidí, kteří s prezidenty létají v jeho speciálu, neobstojí.

Vysílán ona ČRo6