„Přiznávat subjektivní pravdivost všem pravdám, třeba i těm alternativním, je nejlepší způsob, jak si pravdu vůbec nepřipustit… Lež, aby byla působivá, musí působit hlubokomyslně, což nelze bez použití pravdy… Čím víc pravdy lež obsahuje, tím je věrohodnější.“

To je citát z odpovědi Karola Efraima Sidona z naší knihy Sedm slov, v níž jsme se pokusili dotknout témat, kterým se člověk často vyhýbá a která by nejraději nechal na pokoji. A není to jen ze strachu z pravdy, ale i proto, že se tato témata nedají řešit jen rozumem nebo násilím, ale že zrají a přímo souvisí s věkem, tedy se stárnutím, se smrtí, s naší zkušeností a jak by řekl rabín Sidon s Pánembohem.

Vybral jsem pro tento text z našich tří společných knížek úvahu o pravdě, protože právě v tyto dny v souvislosti s válkou na Ukrajině pravda nejvíce trpí a úpí pod knutou marketingu, algoritmů a sociálních sítí, v nichž se zarputile prezentují bojovníci za svobodu slova, kterou si vykládají jako právo na zveřejňování lží. Jenže, jak říká Sidon, každá lež vždy obsahuje indícii, která ji nezvratně usvědčuje z nepravdivosti: chce to jen pozorně naslouchat, dívat se a nacházet dobový kontext. Ve zmíněné úvaze uvádíme příklad beranice pana Clementise, kterou dal na hlavnu v únoru 1948 na Staroměstském náměstí Gottwaldovi. Retušéři sice Clementise vyretušovali, ale beranice na Gottwaldově hlavě zůstala.

A podobně je to se záběry, které se objevily na Twitteru, na nichž muž v ruské uniformě znehybnil na zemi ukrajinského zajatce a následně jej vysouvacím nožem vykastroval. Rusové tvrdí, že to byli Ukrajinci, kteří muže vykastrovali kvůli znásilnění malého děvčete. Jenže opět detail je utvrzuje ze lži. V záběru je vidět za kastrujícím vojákem obrněný transportér s písmenem Z, který používají výhradně Rusové.

Problém dneška možná je jen v tom, že ideologie příliš silně vsákla do našich slov, i když – jak říkal rabín Sidon – pravdu v žádné ideologii nenajdeme, je kompletně někde jinde. K tomuto poznání Karol Efraim Sidon ale nedošel snadno, to se mu povedlo až studiem náboženství, s kterým začal hlavně díky sovětské okupaci o deset let dříve. Později byl nucen opustit Československo a studoval v Heidelbergu a v Jeruzalémě a teprve potom se stal pražským a zemským rabínem, tedy učitelem a prostředníkem. V posledních letech už je jen zemský rabín.

Ten, kdo si přečetl i jeho první knihy Sen o mém otci z roku1969, Sen o mě z roku 1970, zjistí, že jeho cesta je cestou k pravdě o sobě, v níž pokračoval i v další tvorbě, viz Evangelium podle Josefa Flavia, Boží osten či Brány mrazu a Život Abrahamův, který je asi z roku 1980. Sidonovo psaní i příklon k judaismu není tedy ničím jiným než úpěnlivým hledáním sebe sama. Pozoruhodné je hlavně tím, že šel opačnou cestou než Michel de Montaigne, kterého tato cesta vedla od Boha, a tím pro nás objevil esej, Karola Efraima Sidona naopak přivedla k Bohu.

Dne 9. srpna 2022 se Sidon dožil osmdesáti let.

Psáno pro ČRo Plus