Metafory nikdy přesně nevystihují situaci, kterou chtějí vtipně a ve zkratce přiblížit posluchačům. Ale slyším-li stále častěji zalykavý nářek zkormoucených lidí, kteří si stěžují na to, že s příchodem nové vlády naše politika sice získala vlídnější a civilizovanější tvář, ale jinak se moc nezměnilo.

Chaotický výkon minulé vlády byl nahrazen jen váhavou nerozhodností. Ta je navíc provázena nešikovnými přešlapy způsobenými nezkušeností spíš než vypočítavostí. Proto se zdá, že jedna stará metafora platí: Civilizace dokázala mnoho, ale některé její koleje jsou zrezivělé, bohužel my nejraději jezdíme právě po nich. Důsledky jsou zřejmé: Těch pár svobodných návyků, které jsme získali po roce 1989, pomalu ztrácíme, čí spíše odhazujeme, protože pravda a řádný výkon začíná být hlavně ve státní správě opět zbytečnou zátěží. Nejvíc se oceňuje loajalita, která přináší prospěch jednotlivcům či různým skupinám bezskrupulózních podnikavců.

Důvodů tohoto neblahého stavu je více, ale za jeden z těch hlavních je možné považovat informační bažinu, která má stejné důsledky jako cenzura zakazující informace. Lidé se v tsunami sdělení nemohou orientovat. Bohužel ale i za toto nese odpovědnost nová vláda, která nebyla schopná ani za více než půl roku změnit zákony o vlastnictví médií a o veřejnoprávních médiích, která mají největší šanci ovlivnit veřejné mínění a dát sdělením řádný kontext. Občané zůstávají hlavně pod vlivem pop-médií či 30 procent médií, která vlastní Andrej Babiš. Ta na ně chrlí emoce, což má za následek, že nevolí racionálně hlavou, ale břichem. Volby, a máme před sebou dvoje: Komunální a prezidentské, nejsou soubojem rozdílných programů, ale čím dál více jen reklamních agentur, odborníků na lehce měřitelný účinek. Skoro nikdo neodkrývá soustavně jejich záludné hry, nejde o střet argumentů: předstírá se jen tzv. vyváženost zvaním provokujících politiků, kteří eskalují emoce.

Protože emoční spirála navykla naše mozky na každodenní vysokou spotřebu vzruchů, staly se reakce většiny občanů lehce předvídatelné a reklamní agentury nám mohou prodávat politické strany a politiky stejnými prostředky jako instantní polévky. A politici jsou stejně instantní, tedy „předvaření“, ztratili sami sebe a jen opakují to, co jim agentury podle průzkumů veřejného mínění předepíší. Známý je výrok Andreje Babiše, který kdysi zachytil mikrofon: Řekněte mi, co mám říkat, co lidé chtějí slyšet a já to budu říkat. Stačí jen příslušný disk s vypreparovaným šotem plný zapamatovatelných hlášek politika zasunout do vysílacího stroje a my – tedy příslušná, dobře zvolená cílová skupina – zareagujeme jako Pavlovův pes. Důležité části našeho mozku zůstanou vypnuté. Reagujeme podvědomě. Nejsme subjektem dějů, ale pouze objektem, který se v celém procesu buď dobře baví, nebo hodně rozčiluje. A politici jsou na tom podobně. Obě strany se chovají jinak než jako samostatně myslící lidé.

Instantní politika je proto založena spíše na strašení než na přívětivém příslibu, jehož nesplnění by se dalo politikům vyčítat. Nepolitickými se stávají nejen voliči, kteří se starají jen sami o sebe, ale i politici, proto jsou si někdy svými výkony podobní.

Mohli bychom zvolat, Bože, modli se za lidi, když jsi je stvořil, jak stojí v Bibli.

Napsáno pro ČRo Plus.