Pro mě osobně začaly listopadové události roku 1989 již v lednu. Vrátil jsem se z Jižních Tyrol, kde jsme od roku 1979 trávili společně Vánoce a Silvestra postupně s Václavem Bělohradským, Petrem Králem, Antonínem Brouskem a občas i se Sylvou Richterovou, Milanem Nápravníkem a Jiřím Grušou či kamarády ze Spojených států Petrem Steinerem a Jindrou Tomanem.

Žil jsem tehdy v Bonnu a po příjezdu mi zavolal Pavel Tigrid a rovnou mi položil otázku: „Co bys tomu říkal, kdyby byl Václav Havel prezidentem?“ Odpověděl jsem: „Počkej, na to si musím sednout!“ Zíral jsem do zasněžené zahrádky a on naléhal na jasnou odpověď. Odvětil jsem: „Určitě bych se vrátil asi jako ty!“

Protože v roce 1986 vyšel můj rozhovor s Václavem Havlem Dálkový výslech a byl přeložen do řady jazyků, občas jsem s Václavem Havlem hovořil po telefonu. Proto jsem tušil, že i on pochopil, že svět si ho zvolil do role duchovního vůdce střední Evropy vedle papeže Jan Pavla II. a Lecha Walesy. Ale první, kdo mi řekl, že Václav Havel přesedlal na politiku, byl Milan Kundera a sice hned po přečtení Dálkového výslechu.

Že se v Československu v roce 1989 mění atmosféra se dalo tušit i z toho, že k nám do Bonnu přijíždělo stále více starých kamarádů. V létě v jednu chvíli jich bylo v našem domku jedenáct a museli jsme na zahradě postavit stan: kromě Karla Steigerwalda, Jana Fleichera, Jan Vodňaského, Petra Skoumala, Iva Krobota a Pavla Šruta ještě pár dalších, a skoro všichni přijeli i s ženami.

Ten rok dostal Václav Havel ve Francii Mezinárodní cenu evropské kulturní společnosti, od Rakušanů Cenu Dr. Karla Rennera, ve Švédsku Cenu Olafa Palmeho a v Německu Mírovou cenu knižního velkoobchodu. Proto jsem už o blížící se změně režimu u nás doma moc nepochyboval.

17. listopadu jsme byli sami doma a asi od osmi hodin večer u nás stále zvonil telefon: Kameraman Československé televize Vladimír Dousek nám podával autentické zprávy z telefonní budky a já informace předával Deutschlandfunku. Téže noci se objevily v německých médiích první zprávy o brutálním zásahu policie proti protestujícím studentům, počtu zraněných, zatčených a mrtvém studentovi Martinu Šmídovi. To bylo tehdy nejzávažnější sdělení, které se sice nepotvrdilo, ale sehrálo zásadní roli, jako tomu v Čechách s mrtvými či s pohřby bývá. To později připomenul Pavel Tigrid, který vzpomínal na Jana Opletala: který byl zabit v listopadu 1939.

Dne 27. listopadu se ozval Karel Kryl, kterému doma zemřela matka radostí u televize, když viděla, že nenáviděný režim se zhroutil. Kryl přijel k nám domů, druhý den zažádat na ambasádě o vízum a 29. listopadu v Mladé frontě vyšel díky Villi Buchertovi po dvaceti letech v Čechách můj první článek: s názvem Karel Kryl zkouší jet do Československa. To se mu podařilo a 4. prosince zpíval s Karlem Gottem z balkónu Melantrichu československou hymnu.

Václav Havel byl zvolen prezidentem 29. prosince 1989, a to jsme s ním hovořili naposledy na dálku z italských Alp, jak na to nedávno vzpomínal architekt Petr Franta, který tam tehdy byl s námi spolu se sochařkou Magdalenou Jetelovou.

Napsáno pro ČRo Plus.