„My, co jsme byli mobilizovaní, jsme nechtěli bojovat, proto jsme ve vězení. Kdybychom měli bránit naše hranice, chovali bychom se jinak,“ řekl reportérům týdeníku Die Zeit dvaačtyřicetiletý muž z Moskvy – říkejme mu Maxim. Je otcem tří dětí, strávil před mobilizací osm let ve vězení kvůli konfliktu s policistou. Těsně před invazí na Ukrajinu byl podmínečně propuštěn a poté se musel pravidelně hlásit u svého advokáta. Při poslední návštěvě mu advokát předal povolávací rozkaz.

Tuto výpověď získali novináři na základě povolení ukrajinského ministerstva spravedlnosti: mohli jeden den strávit ve věznici na západě Ukrajiny. Ruští vojáci tam podléhají běžnému vězeňskému režimu: Jsou dohola ostříhaní, mají modré mundůry a boty bez tkaniček, aby nemohli spáchat sebevraždu. Jestli takový režim panuje i v dalších věznicích nelze ověřit. Vězni tam žijí pod dvojím tlakem: O poměrech ve vězení nemluví, a protože se všichni vyjadřují kriticky o Rusku, bojí se, aby jejich identita nebyla prozrazena. Jednoho z vězňů, který haněl poměry v Rusku, po výměně odsoudili k smrti.

„Přiznám se, že jsem si odvod dovedl představit. Nevěděl jsem si ale rady, neměl jsem pas a žádný plán B. A nasazení do války jsem považoval za vlasteneckou povinnost. Od listopadu do ledna 2023 jsem byl u Charkova,“ řekl novinářům. Ukrajinci ho zatkli v bunkru, kde se schovával pře palbou a samozřejmě jako všichni zajatci tvrdil, že nikoho nezabil. Na otázku, jak s ním Ukrajinci zacházeli, odmítl odpovědět. Jen dodal: „Domů mohu vzkázat, že hodně Ukrajinců říká, že po roce 2014 vpád očekávalo, protože země byla nestabilní. Nyní je situace jiná, Ukrajinci se sjednotili pod svou vlajkou a už nás nepotřebují. Jsou silní a konsolidovaní.“

Maxim se výměny bojí, protože podle něj po návratu dojde k rozpadu země a k občanské válce. Lidé Putina nemají rádi, ale mají strach z toho, co přijde po něm.

Dalšímu zajatci říkejme Nikita. Je mu sedmadvacet a bojoval ve Wagnerově skupině. Pochází z provincie a je jedním z těch bojovníků, kteří se nechali naverbovat ve vězení. Z 655 vězňů v jeho lágru podepsalo souhlas s narukováním 400, pod podmínkou, že po půl roce dostanou čisté papíry a plat. Řekl: „Teprve na frontě jsem pochopil, že jsem se rozhodl špatně. Prigožin bojuje o Bachmut, protože tam je nerostné bohatství. A o co jde Putinovi, to nevím, asi chce jen větší Rusko.“ Podobně jako Maxim přežil boj v podzemním bunkru. Jako jediný z čety.

Třetí muž byl starší, bylo mu dvaapadesát, pocházel z Donbasu, kde učil na univerzitě, kam mu i doručili povolávací rozkaz. Jeho příběh je podobný. Domnívá se, že nikoho nikdy nezabil, ani nezranil a ze svého osudu je rozčarovaný: „Jedni Ukrajinci mi řekli, že musím narukovat, nebo půjdu na osm let do vězení a jiní Ukrajinci mě považují za zrádce a zavřeli mě do vězení.“

Podle oficiální zprávy komisařů OSN, kteří měli možnost hovořit s 229 zajatci, polovina přiznala, že těsně po zatčení zažili bití i psychický teror.

Napsáno pro ČRo Plus.