„Milá Olgo, … Pozdravuj všechny blízké, mezi nimiž bych chtěl dnes speciální pozdrav poslat Zdeňkovi. Myslím, že jeho jméno by patřilo do každého dopisu, zabývajícího se lidskou identitou: je to jeden z nenápadných sloupů na nichž všechno stojí – kdyby nebyli pořád ještě kolem nás lidé tak setrvalí, věrní a poctiví, zdálo by se mi tak trochu zbytečné se na tomhle světě vůbec ještě s něčím pachtit.“ To je úryvek z knihy Václava Havla Dopisy Olze.

A to mohu potvrdit, protože kromě Havlovy ženy Olgy byl právě Zdeněk Urbánek prvním a jediným čtenářem naší knihy Dálkový výslech na jaře roku 1986.

Ač byl Zdeněk Urbánek nejen redaktor, dramaturg, krátce i rektor AMU, spisovatel, překladatel, sběratel umění, ale i milovník života a krásných žen, do české historie se vepsal hlavně jako jeden z mužů, kteří se nejen podíleli na vzniku Charty 77, ale i na dramatickém konci její distribuce, i když se nikdy veřejně nepředváděl: Charta se sice kompletovala u něj v bytě, ale samotné akce se neúčastnil.

Václav Havel to popsal takhle: „Ve čtvrtek 6. ledna ráno ke mně přijeli Ludvík Vaculík a Pavel Landovský, kterého jsem požádal o řidičské služby, protože jsem měl nepojízdné auto. Odjeli jsme k příteli Zdeňku Urbánkovi, tam jsme všechno připravili k odevzdání úřadům a odeslání signatářům…“
Dramatičtěji mně tuto situaci popsal později Pavel Landovský v knize Soukromá vzpoura: Ve Střešovický ulici já, Vaculík, Václav Havel, Zdeněk Urbánek a jeho mladičká buchta jsme nalepovali na 240 obálek známky, protože každý ze signatářů měl dostat jeden exemplář. Ale už když jsem přijel k Urbánkovi, tak na rohu telefonoval v budce chlap, zády ke mně a kousek dál od něj byla zaparkovaná Alfa Romeo, kterou jsem dobře znal a věděl jsem, že parkuje v garáži StB na Smíchově a vedle stála volha…. Vlezu do bytu, melduju to a Vaculík zahuhlal: “Ty taky v každým autě vidíš hned fízla. Nemaluj čerta na zeď.“ Nalepíme známky, vylezeme na ulici, Urbánek nás šel vyprovodit a …ta auta se za námi rozjela…Protože jsem měl Saaba nadupanýho, tak jsem to osolil a na chvilku jim ujel…U schránky jsem zastavil a Vašek Havel cpal do schránky dopisy s Chartou, podařilo se mu asi čtyřicet dopisů odeslat. Vlítnul zase zpátky do auta, já vjel na Leninku a pět dalších aut za mnou… Když nás zablokovali, Vašek Havel pronesl památnou větu: „To nám ten boj za lidský práva hezky začíná!“

Václav Havel se se Zdeňkem Urbánkem, jak mi sdělil v Dálkovém výslechu, seznámil někdy na začátku padesátých let v kavárně Slavia u tzv. Kolářova stolu, kde se Jiří Kolář scházel s malířem Kamilem Lhotákem, se Zdeňkem Urbánkem, s kterým začal pracovat na prvních kolážích, básníkem. Joskou Hiršalem, fotografem Jiřím Fukou a dalšími umělci.

Z jeho původní prózy připomeňme alespoň Jitřenku smutku, Cestou za Quijotem a sérii Stvořitelé světa. Z překladů hlavně Joyce, Shakespeara a Fitzgeralda. Zemřel před patnácti lety, 12. června 2008.

Napsáno pro ČRo Plus.