The New York Times ohlásil na titulní straně 21. září 2008: Konec deregulace. Newsweek o pár dní později začal hovořit o XXI. století jako o postamerickém století a Der Spiegel konstatuje, že svět stojí před novým pořádkem.

Již před více než sto lety platilo heslo: Banky jsou mocnější než kostely. Napsal to německý sociolog Georg Simmel a jiní dodávali: Peníze jsou novým Bohem našeho věku. Dlouho také platilo staré pravidlo, že ukládáte-li peníze do banky, zmnožujete je. Číňané jako velmi disciplinovaný národ dodnes ukládají do bank v průměru 40 procent svých příjmů. Pragmatici se chovají opatrněji: šetří a zároveň si půjčují. Pak ale existuje velmi početná skupina těch, kteří propadli novému náboženství či sektě, která uznává jen „tady a teď“ a je pro ni typická bezstarostnost. Zítra je pro ně daleko. V takové společnosti je možné snadno půjčovat peníze, které ani nemáte. Takové peníze si obstaráte od někoho třetího, který slíbil, že si je půjčí u někoho čtvrtého. V takovém řetězci, napsal Gabor Steingart, se přání v mysli lidí stává skutečností.

To zapříčinilo, že na trhu existovalo víc přání než peněz a taková situace nemohla dlouho vydržet. Problém byl v tom, že šlo o kapitalismus bez kapitálu, a takový model - jak známo - nikdy nemůže fungovat: „Na tom se shodl starý Bůh s křížem v ruce s novým Bohem, který má dolar v oku, napsal Der Spiegel“ A to byl hlavní důvod, proč přišel velký třesk: tři z každých pěti amerických bank ztratily samostatnost a ostatní vyhlásily krach. Dvě banky, které obchodovaly s nemovitostmi a jedna zajišťovna spadly pod státní správu.

Vzniklo to tak, že miliardy dolarů se půjčily lidem, kteří je nemohli splácet, aby si koupili byty a domy, které ovšem neměly ani takovou cenu, za kterou byly prodávány. Tomuto kšeftu se ve Spojených státech mezi bankéři přezdívá Nina. No income, no asset, žádný příjem, žádný majetek.

Díky Nině ale ceny nemovitostí od roku 2000 do roku 2006 v USA stouply o 70 procent. Ceny domů narůstaly, jak narůstalo riziko. Z minusu se stával plus jen v bankovní bilanci. Když to vycházelo, říkalo se o takových bankách, že jsou schopné, dnes se o stejných bankách hovoří jako o neodpovědných domech.

Co učinil americký ministr financí (sám bývalý bankéř) Henry Paulson? Dle expertů chce naplnit prázdnou kasu, uzavřít další velké kredity a dodává: „Nenávidím to, co dělám, ale toto řešení je lepší než všechny další alternativy.“

Ti, co tomuto řešení ostře oponují, tvrdí, že za tímto krokem je stejné krátkodobé uvažování, jako za tím, co krizi způsobilo, a proto nemůže dlouhodobě pomoci. Pan Steingart dokonce napsal, že se požár hasí hořlavinou. Ekonomické selhání podle něj díky politickým krokům nebude zmenšeno, ale posíleno. Nedošlo tedy zatím ke skutečné krizi, ale taková krize se teprve připravuje, tvrdí oponenti. Američtí komentátoři říkají: Dějiny těchto dnů jsou dějinami předem vyhlášené smrti. Amerika prodala svou budoucnost.

Otázka je komu? Odpověď nalezneme při bližším zkoumání u plátců dluhů: Účet za naftu zaplatila za Spojené státy ve výši 500 miliard Čína, a to byl taky důvod, proč George W. Bush zavolal jako prvnímu ze zahraničních státníků o záchranném balíčku Hu-Jintaovi, čínskému prezidentovi.

Filozofové či sociologové tvrdí, že z krize se naše civilizace může dostat jen tehdy, když znovu a nově bude definovat vztah mezi hospodářstvím a skutečnými hodnotami. A pesimisté dodávají: Dnešní Amerika je moc americká, než aby situaci přežila.

Jestli je to pravda, nevím, nejsem ekonom, ale protože je situace vážná, pokusil jsem se podívat na to, co o tom soudí jiní.