Velká koalice je evergreen české politiky, tedy stará a velmi oblíbená písnička. Naposled ji zpíval v Radiožurnálu prezidentův tajemník pan Jakl. Vzájemná rivalita předsedů obou největších stran ODS a ČSSD je podle něj jen trikem na voliče. Dokazoval to tím, jak hladce probíhalo sestavení přechodné vlády a jak se bezproblémově schvalují v parlamentu zákony. Doslova řekl: „Ty dvě největší strany předvádějí divadlo, jak jsou strašně nesmiřitelné a že tématem voleb je, jestli dá Mirek po nose Jirkovi, nebo Jirka Mirkovi, a voliči si nevšimnou, že ty volby také mohou být o nějakých myšlenkách, o nějakých idejích, a mají pocit, že to je jen o tom souboji. Já jsem přesvědčen,“ řekl pan Jakl, „že obě tyto velké strany jsou dávno dohodnuty na tom, že po volbách budou vládnout spolu.“

Nebudu se v tomto komentáři zabývat důvody, proč prezidentův tajemník takovou informaci vypouští do veřejného prostoru a co tím sleduje, to by byla pouhá spekulace, ale zamyslím se nad tím, proč velká koalice má v České republice takovou oblibu.

Měli bychom se ptát: Proč se u nás, už i v předminulém století, pokaždé když o něco šlo, neuvažovalo v kategoriích pluralitní demokracie, ale vždy stačila jen jedna strana, ať to byla původně Národní strana založená v roce 1861, či po roce 1948 KSČ nebo v roce 1989 Občanské fórum a de facto i v roce 1998, kdy byla ustavena tzv. opoziční smlouva, se tento moment opět opakoval? Kde se v nás vzal ten odpor k politickým stranám, které tím, že jedna hlídá a kontroluje druhou, vytvářejí demokratické prostředí, v němž se musí dodržovat domluvená pravidla hry, tedy zákony a ústava? Jak je možné, že původně byl proti politickým stranám i Václav Havel a později založením tzv. opoziční smlouvy tuto kontrolu zrušil i Václav Klaus, tedy lidé myšlenkově tak odlišní? Proč se oba nepoučili z první republiky, kde stranická korupce ve třicátých letech zbavila politické strany legitimity? Proč ani tito dva vůdci nikdy zcela nepochopili, že demokratická společnost je taková, v níž nikdy nevládnou ti, kteří „mají pravdu“, nýbrž vždy a jedině ti, kteří své pravdy nabízejí k relativně snadnému vyvrácení ve svobodné soutěži politických stran? Proč se před blížícími se předčasnými volbami v roce 2009 ukazuje, že programy stran nejsou vůbec důležité a jedna ze stran dokonce chce, aby program její strany psali sami voliči?

Politologové se shodují na tom, že úspěch každé společnosti je založen na důvěryhodnosti institucí, jejichž součet tvoří důvěru ve stát, který nakonec reprezentuje vláda. Dobře fungující instituce, které mají vlastní dynamiku, jsou totiž schopné minimalizovat možné chyby, kterých se lidé vždy dopouštějí. Roste-li ve společnosti důvěra, občané intenzivněji spolupracují a více věří i své vládě. Proto se četnost slov v médiích označující pozitivní či negativní očekávání měří: zvyšuje-li se důvěra, je možné více investovat, protože lidé budou řádně spolupracovat a ubude spekulací, které naopak jsou předzvěstí krize.

Jenže jak nastolit důvěru ve společnosti, kde je s politickou kulturou spokojen jen jeden člověk z devíti, jako je tomu u nás? Odpověď se zdá být jednoduchá, i když její provedení je velmi těžké: Chtělo by to začít budovat důvěryhodné instituce, a to jak státní, tak soukromé, které zůstávají a tvoří pevné jádro státu, i když se u moci mění vlády. A to by měl být hlavní úkol pro každou vládu a tudíž i pro každou politickou stranu, která se uchází o podíl na vládě.

Problém je v tom, že řeči o velké koalici, pouťové triky s tím, že si lidé budou psát volební program sami, stejně jako neexistence volebních programů nebo programy, které jsou pouhým výčtem všeho, co by si lidé přáli, což je de facto totéž, jsou jen marketingovým trikem, který si hraje s iluzí, kterou si lidé vytvářejí vždycky, když svět kolem nich je nesrozumitelný a když mají pocit, že na něj mají pramalý vliv.

Tato podvodná hra s iluzemi, které jsou voličům předkládány a která supluje neexistenci systémového myšlení, jež by nabízelo konkrétní projekty a všechny iluze marginalizovalo, je projevem velké neodpovědnosti současných politických elit. A protože tuto hru s iluzemi hrají obě velké politické strany, a tím skutečné problémy, které by se měly řešit, jen zakrývají, můžeme si dovolit říci, že velkou koalici (v tomto hlubším smyslu, na kterém se nikdo s nikým nemusí domlouvat) tu už dávno máme a je nadbytečné s ní strašit. Spíš je třeba mít odvahu a schopnost ji přesně popsat a ukázat na její kořeny. Obliba velké koalice, tento evergreen české politiky, je zřejmě vnějším projevem naší hluboké nedůvěry v demokracii (i demokratickou Evropu) jako takovou. Hlavní úkol, který stojí před příštími generacemi, tedy zní: rehabilitovat politiku jako solidní řemeslo, které se zabývá řádnou správou země v globalizovaném světě.

Napsáno pro ČRo 6