Tak máme Gambrinus ligu, O2 extraligu, Lukoil prezidenta a teď se můžeme pochlubit i prvním ročníkem našeho vlastního Pražského Nike masakru.

Před vedrem rozpálenými Žlutými lázněmi v pražském Podolí to totiž v sobotu po třetí odpoledne nevypadalo vůbec pěkně. Atmosféra silně připomínala scény pár desítek minut po teroristickém útoku nebo syrský Damašek po násilně potlačené protivládní demonstraci. Na chodníku a po silnici se válela bezvládná těla. Na kolejišti seděly sehnuté figury a zvracely na koleje. V pozadí je varoval konejšivý hlas jakéhosi přitroublého dýdžeje, aby vzaly v potaz blížící se tramvaje, které sice ještě asi hodinu neměly vůbec jezdit, ale už půl hodiny si vesele jezdily sem a tam. Do toho se ozýval jekot přijíždějících a odjíždějících sanitek a policejních aut, jichž jsem napočítal několik desítek. Objevili se i hasiči. Kolem pobíhali lidé a hystericky - a většinou bezúspěšně - sháněli doktory a zdravotníky. Hlavně ovšem chtěli, požadovali, hledali a žebrali o VODU. Tu marně sháněla i několika tisícová masa dehydratovaných běžců přeživších bez újmy na zdraví, která se valila na tzv. 'after party' ve Žlutých lázních. Běžci a běžkyně měli výraz lidí, kteří zabloudili v poušti a někde v dáli vidí slastnou fatu morganu - tisíce lahví vody, banánů a dalšího občerstvení, jež budou rozdávat stovky pořadatelů a nadšených dobrovolníků.

Sorry, chlapci a děvčata. Ani náhodou. Očekávala je jediná stanice s vodou, u níž stála fronta jako had a zoufalí lidé se slzami v očích žebrali o vodu od kolemjdoucích, anebo v ní rovnou padali jako mouchy. Naštěstí tam nechyběly hojné stánky nabízející sportovní oblečení, obuv a jiné atraktivní produkty od firmy Nike, jimiž bylo možno aspoň na chvíli rozptýlit nevyhnutelné obavy z kolapsu a následné zástavy srdce. Voda, mimochodem, nebyla nikde k vidění ani před závodem - pokud si ji běžci nepřinesli s sebou, anebo nekoupili za 40 Kč v některé z přilehlých restaurací. Ve třicetistupňovém vedru (40 na slunci) pak pořadatelé přichystali překvapení největší ve formě jediné stanice s vodou - v polovině závodu na pátém kilometru -, u níž vypuklo takové pandemonium, že valná většina závodníků to prostě vzdala a pokračovala dále. Bez vody. Před začátkem běhu nikdo nevaroval, že v tak brutálním počasí může mít, a často má, přecenění svých schopností fatální následky. Naopak, výše zmíněný dýdžej, z jehož komentářů bylo zjevné, že v životě neuběhl více než třicet metrů za tramvají, hecoval, motivoval a masíroval ega závodníků seč mohl.

Člověk by předpokládal, že lidé z Nike budou mít elementární znalosti o běhání a zkušenosti s organizací závodů. Doufal by, že budou vědět, že v každém větším závodě - možná s výjimkou maratónu, z něhož přece jen jde strach - je minimálně polovina netrénovaných, nezkušených běžců neschopných odhadnout své možnosti. Nad nezkušeností a šlendriánem jde možná někdy mávnout rukou; ne však, když se jedná o lidské životy. A o to tu mělo jít, ale nešlo, především.

Korunu všemu pak nasadili pořadatelé z Nike tím, jak nás na ČT24 místo omluvy a se značnou dávkou cynismu ujistili, že běh byl zorganizován nadmíru výtečně, zdravotníku byl dostatek a pitný režim zajištěn (sic!). Nenacházím slov. Bravo, Nike. Marketing Über Alles.