Q: "Znáte se s Al Caponem?"

A: "Ne."

Q: "Podívejte se na tuhle fotografii. Kdo na ní je?"

A: "Já a Al Capone."

Q: "Neříkal jste zrovna, že ho neznáte?"

A: "Potkal jsem se s ním, to neznamená, že ho znám"

Q: "Čím se Al Capone živí?"

A: "Říkal, že prej prodává kravaty."

Tato známa konverzace mezi prokurátorem a obžalovaným, jež proběhla u chicagského soudu koncem dvacátých let, dlouho charakterizovala převahu organizovaného zločinu nad muži zákona. Nikdo nemluvil, nic nevěděl, nikoho neznal a obvykle se nenašly žádné přímé důkazy. Pokud se našly, odnesl to téměř vždy nějaký bezvýznamný "Vojáček"; ten si, mlče jako hrob, odseděl svých 5 let, což byla běžná sazba pro gangstery za "federální" zločiny, a vrátil se jako hrdina. Když se občas podařilo odchytit nějakou větší rybu a dostat ji do basy, stalo se tak většinou ne kvůli její dlouholeté zločinné kariéře, vedené často ve spolupráci s uplacenými politiky, soudci a policisty, nýbrž za monumentální daňové úniky.

Tak skončil třeba výše zmíněny Al Capone, nebo newyorský prohibiční "Beer Baron of the Bronx", Dutch Schultz (toho "zachránila" před kriminálem jen rezavá kulka najatého vraha), a mnoho dalších gangsterů. Mafie tak víceméně nerušeně pokračovala ve své nebohulibé činnosti ještě několik desetiletí. Pouliční války a masakry éry Prohibice, které zbytečně budily pozornost a škodily byznysu, utichly a nahradily je kartelové dohody a 'klid na práci'. Pět newyorských rodin si mezi sebou rozdělilo město a podmanilo si odbory, stavební průmysl, hazard a mnoho dalších odvětví. Chicago ovládal možná ještě mocnější "The Outfit", jenž otevřel nevadskou poušť kasinům a postavil moderní Las Vegas, pomáhal volit americké prezidenty - od Roosevelta, Trumana po Johna F. Kennedyho - a udělal z Kuby jeden velký noční klub. Poslední se ukázalo jako neprozřetelná investice.

Proto také v roce 1961 pomáhal "Outfit" CIA s financováním invaze v Zálivu sviní a následně nikdy neprominul Kennedymu jeho nedostatečnou podporu této tragikomické frašky. Později, navzdory předstíranému nesouhlasu Kmotru (geriatričtí kmeti sice neměli v lásce heroin a kokain, ale narkotika přinášela neodolatelný profit), Mafie zcela ovládla i obchod s drogami. Občasné ofenzívy proti organizovanému zločinu; asi nejdůslednější vedl paradoxně v druhé polovině šedesátých let až do své smrti Robert Kennedy (podsvětí si slibovalo od zvolení jeho bratra příměří), měly jen omezený a dočasný dopad.

Dlouhý seznam mafiosi nedobrovolně vyklidivších pole neměly na svědomí policie, soudy nebo FBI, ale sama Cosa Nostra a její samoočistné aktivity (ve 40. letech se říkalo, ze přirozená smrt v Brooklynu znamená pět kulek do hlavy). Nikomu to příliš nevadilo, neboť mírumilovný občan se neměl čeho obávat. Jak jednou poznamenal Benjamin "Bugsy" Siegel: "My se zabíjíme jenom mezi sebou."

Status quo změnil až jeden zpočátku nenápadný federální zákon ze sedmdesátých let minulého století. Sepsal jej na žádost Senátního podvýboru pro zločin a drogy univerzitní profesor jménem Robert Blakey a nazval jej RICO (Racketeer Influenced and Corrupt Organizations Act), údajně po charakteru z filmové gangsterky Little Ceasar. Na podsvětí padl jako kámen z nebe. Podle RICO již nebylo nutné hledat důkazy pro to, že dotyčný spáchal konkrétní kriminální akt. Stačilo dokázat, že se se zločinci spolčoval a pravidelně stýkal. Jazyk zákona RICO zní v praxi asi takto: "Kolem 12.11.2006 se obžalovaní Joseph Orlando a Jerry Degerolamo účastnili schůzky ..." To samo o sobě je zločin. A RICO trestá vpravdě ďábelsky, za šálek espressa tak Joey a Jerry dostali přes dvacet let. Zatímco před RICO byl průměrný trest kolem pěti let, jakmile začal fungovat nový zákon, mohli se 'wise guys' (mafiáni) začít těšit na to, že si odkroutí klidně let padesát. Drastické tresty přinesly další benefit; jakmile drsní chlapci zjistili, že se vrátí z kriminálu nejdříve v útlém věku devadesáti let, hodili 'omertu' za hlavu a začali masově zpívat jako hejno kanárků.

Odměnou jim bylo zmírněni trestu a prospekt, že stráví zbytek života s novou identitou v programu na ochranu svědků. Dá se říct, že díky RICO se podařilo téměř zlikvidovat Mafii. Po velkém procesu koncem osmdesátých let navždy zmizelo ve vězení mnoho bossů pěti rodin v New Yorku a podsvětí se z této rány nikdy nevzpamatovalo. Ač původně zamýšlen čistě jako kladivo na Mafii, zákon byl úspěšně aplikován i proti jiným gangům (např. Hell's Angels v Kalifornii) i proti tzv. 'kriminalitě bílých límečků'. Obdoby RICO našly uplatnění v Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu.

Proč něco takového nezkusit u nás? Nedávno jsem četl, že když se poprvé objevil na scéně Mirek Topolánek, policisté odpovědní za telefonické odposlechy jej považovali pomalu za přírodní jev, neboť byl v té době skoro jediným z vrcholných politiků, který si pravidelně netelefonoval s figurami z podsvětí. Tenkrát se samozřejmě ještě neznal s Dalíkem.

Z toho můžeme snadno vydedukovat, že legislativní podpora pro podobnou inovaci v boji s propojením podsvětí s politikou by asi nebyla příliš robustní. Představa je to ovšem nadmíru zajímavá, neřku-li výtečná.

" Telefonoval jste si, Áčko (Béčko, Céčko, Déčko atd.), osmadvacetkrátkrát s Kmotrem?

" "Telefonoval?" "Tu máš 40 natvrdo!" Žádné výmluvy, že jsem nevěděl, s kým má tu čest, že jsem se domníval, že Kmotr je pouhý kmotr, nebo že jsem jako vlastenec pomáhal naší české firmě proti uzurpujícím cizákům.

Jak říkám, představa je to lákavá, ale, jak rádi říkají tuzemští politici, nějak si ji tu prostě "nedovedu představit". Bohužel. Ale za pokus by to stálo, nemyslíte?