Provizionáři vracejí úder...
Jeden známý diplomat nedávno při večeři trpce zažertoval, že čeští politici se dají rozdělit na vizionáře a provizionáře. Celkem vtipné,, ale pouhá slovní hříčka, řekněte si. Vizionářům se u nás nikdy nedařilo a nedaří; příliš vybočují z průměru, abstraktně moralizují, máma s tátou jim nerozumějí; lze je spočítat na prstech jedné ruky. Uznání se jim obyčejné dostává jen u naivních cizáků nebo, u těch šťastnějších, posmrtně.
Zato provizionářům doma pšenka kvete jako málokde.
Již za dob diktatury proletariátu se značná část širokých mas a jejich zastupitelů naučila, že okrádat rodinu není slušné a z toho důvodu je nutné hrábnout při každé příležitosti do zdrojů veřejných a švihnout vše, co není přikováno ke zdi. Zároveň se této části populace jeví jako zcela zásadní a přirozená věc zuby nehty bránit své jistoty a privilegia, a to nejen ty životní a základní, nýbrž i ty, jež poskytují 'přidanou hodnotu' umožňující občas něco obdržet v obálce, nebo si přisvojit, co striktně řečeno není tak úplně naše. Naši představitelé dovedli umění využívat a zneužívat hojných práv a prerogativ své funkce téměř k dokonalosti: pomazáni alpou francovkou beztrestně šrotují auta na Malé Straně, nechávají si proplácet cesty MHD, o jejíž existenci vědí jen z doslechu, létají helikoptérami na lyže, zaměstnávají rodinné příslušníky jako asistenty atd.
Hlavně ale někteří během své služby veřejnosti TÉMĚŘ NEUVĚŘITELNĚ BOHATNOU. Z pologramotných mašinfírů se díky vysoké funkci přes noc stávají multimilionáři kupující domy na Floridě, skromný alpinista vlastní sbírku hodinek pomalu za milión korun a pořádá opulentní narozeninové orgie, kde oddaní poddaní trpělivě čekají v dlouhé frontě, aby mu mohli předat hodnotné dárky, nenápadná firmička teď již (naštěstí) bývalého ministra náhle začne během jeho ministrování dělat miliardové obraty.. a tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Toto razantní bohatnutí také často probíhá ve víceméně otevřené spolupráci s domácími i cizojazyčnými mafiemi. Stačí jen zavolat kmotrovi A nebo B, ten brnkne Standovi, Tečku nebo Íčku, a ti to za pár melounů v provizích už nějak zařídí.
Zajímavá je též otevřenost a bezelstnost, s nimiž o svých praktikách někteří z našich provizionářů hovoří: brněnský odeesák Sehnal tak sděluje svému kolegovi Venclíkovi, který mimochodem zapomněl předat pár desítek tisíc v úplatcích do kasy rodné strany, podnětnou ideu, že "je třeba navýšit rozpočty, aby bylo víc na provize." Senátor Dryml (KSČ,ODS, nyní ČSSD) se zase upřímně přiznává, že sice krade, ale s šlechetnosti sobě vlastní trvá na tom, že "ta většina tam přece musí zůstat pro ty lidí." (Bylo by zajímavé znát senátorovu definici většiny - 51%, 60%, 80%?)
A nyní k jádru věci. Téměř vše, co jsme se o těchto nebohulibých praktikách dosud dověděli a dovídáme, pochází z médií zprostředkovaných policejních odposlechů. To, že tisk má u nás mnohem menší vliv než v západních státech a že se i po otřesných exposé pohříchu obvykle jede dál, jako by se nic nestalo, anebo jsou vyšetřované kauzy odloženy a vyšumí do ztracena, je už pomalu klišé.
Proto, zdá se, všechny zaskočil neočekávaný protiútok parlamentních provizionářů a jejich chystaný 'náhubek' na tisk: 5 let natvrdo pro podvratné živly v médiích, jež zveřejňováním odposlechů nenechávají řádně zvolené zastupitele nerušeně vládnout a nezodpovědně jim kazí klid na práci.
Proč za drobnou postavou poslance Bendy čuchám pěst mocného Íčka? Zákon byl schválen v "dojemné shodě" - jak to formulovala většina komentátorů - 'napříč politickým spektrem'. Aby toho nebylo dost, téměř současné napařila jakási ideově zakotvená soudkyně dvacetitisícovou pokutu novinářce Sabině Slonkové z Aktuálně.cz za to, že měla tu drzost referovat o schůzce stalinistického lobbisty Šloufa s Klausovým kancléřem Weiglem v předvečer prezidentské volby a následně odmítla bonzovat. Bonzování je přece tak přirozené.
Do toho, co se tam probíralo, nám zjevně nic není; nejdůležitější je, jak se říká anglicky, 'zastřelit poslíčka'. Ale proč zůstat jen u poslíčků?
Pud sebezáchovy a legislativní důkladnost mohou příště přimět naše zákonodárce k tomu, aby vpašovali do zákonů i klauzule trestající konzumenty zakázaných zpráv, tj. čtenáře, za veřejné porušování paragrafu 178. Přítomnost mediálních revizorů v dopravních prostředcích a v hospodách by vás, holoubci, rychle naučila koukat na veřejnosti jen na sportovní stránky...
Ústavní soudce Vojtěch Cepl psal minulý týden MF Dnes o "primitivních poslancích v Parlamentu", což snad naznačuje skromně šance tohoto zákona u Ústavního soudu. Zároveň se zvedla vlna protestu doma i v zahraničí a hrozby Štrasburkem, takže optimista v autorovi těchto řádek doufá, že tento tristní paskvil si neužije dlouhého života. Zároveň je však velice poučný. Lidé bděte.
P.S. Ve středečních novinách proběhla zpráva o tom, že ministr Langr čelí trestnímu oznámení kvůli lobování. Chtělo by se pronést pár slov o božích mlýnech, ale zase, jak se říká anglicky, I'm not going to hold my breath.
Zato provizionářům doma pšenka kvete jako málokde.
Již za dob diktatury proletariátu se značná část širokých mas a jejich zastupitelů naučila, že okrádat rodinu není slušné a z toho důvodu je nutné hrábnout při každé příležitosti do zdrojů veřejných a švihnout vše, co není přikováno ke zdi. Zároveň se této části populace jeví jako zcela zásadní a přirozená věc zuby nehty bránit své jistoty a privilegia, a to nejen ty životní a základní, nýbrž i ty, jež poskytují 'přidanou hodnotu' umožňující občas něco obdržet v obálce, nebo si přisvojit, co striktně řečeno není tak úplně naše. Naši představitelé dovedli umění využívat a zneužívat hojných práv a prerogativ své funkce téměř k dokonalosti: pomazáni alpou francovkou beztrestně šrotují auta na Malé Straně, nechávají si proplácet cesty MHD, o jejíž existenci vědí jen z doslechu, létají helikoptérami na lyže, zaměstnávají rodinné příslušníky jako asistenty atd.
Hlavně ale někteří během své služby veřejnosti TÉMĚŘ NEUVĚŘITELNĚ BOHATNOU. Z pologramotných mašinfírů se díky vysoké funkci přes noc stávají multimilionáři kupující domy na Floridě, skromný alpinista vlastní sbírku hodinek pomalu za milión korun a pořádá opulentní narozeninové orgie, kde oddaní poddaní trpělivě čekají v dlouhé frontě, aby mu mohli předat hodnotné dárky, nenápadná firmička teď již (naštěstí) bývalého ministra náhle začne během jeho ministrování dělat miliardové obraty.. a tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Toto razantní bohatnutí také často probíhá ve víceméně otevřené spolupráci s domácími i cizojazyčnými mafiemi. Stačí jen zavolat kmotrovi A nebo B, ten brnkne Standovi, Tečku nebo Íčku, a ti to za pár melounů v provizích už nějak zařídí.
Zajímavá je též otevřenost a bezelstnost, s nimiž o svých praktikách někteří z našich provizionářů hovoří: brněnský odeesák Sehnal tak sděluje svému kolegovi Venclíkovi, který mimochodem zapomněl předat pár desítek tisíc v úplatcích do kasy rodné strany, podnětnou ideu, že "je třeba navýšit rozpočty, aby bylo víc na provize." Senátor Dryml (KSČ,ODS, nyní ČSSD) se zase upřímně přiznává, že sice krade, ale s šlechetnosti sobě vlastní trvá na tom, že "ta většina tam přece musí zůstat pro ty lidí." (Bylo by zajímavé znát senátorovu definici většiny - 51%, 60%, 80%?)
A nyní k jádru věci. Téměř vše, co jsme se o těchto nebohulibých praktikách dosud dověděli a dovídáme, pochází z médií zprostředkovaných policejních odposlechů. To, že tisk má u nás mnohem menší vliv než v západních státech a že se i po otřesných exposé pohříchu obvykle jede dál, jako by se nic nestalo, anebo jsou vyšetřované kauzy odloženy a vyšumí do ztracena, je už pomalu klišé.
Proto, zdá se, všechny zaskočil neočekávaný protiútok parlamentních provizionářů a jejich chystaný 'náhubek' na tisk: 5 let natvrdo pro podvratné živly v médiích, jež zveřejňováním odposlechů nenechávají řádně zvolené zastupitele nerušeně vládnout a nezodpovědně jim kazí klid na práci.
Proč za drobnou postavou poslance Bendy čuchám pěst mocného Íčka? Zákon byl schválen v "dojemné shodě" - jak to formulovala většina komentátorů - 'napříč politickým spektrem'. Aby toho nebylo dost, téměř současné napařila jakási ideově zakotvená soudkyně dvacetitisícovou pokutu novinářce Sabině Slonkové z Aktuálně.cz za to, že měla tu drzost referovat o schůzce stalinistického lobbisty Šloufa s Klausovým kancléřem Weiglem v předvečer prezidentské volby a následně odmítla bonzovat. Bonzování je přece tak přirozené.
Do toho, co se tam probíralo, nám zjevně nic není; nejdůležitější je, jak se říká anglicky, 'zastřelit poslíčka'. Ale proč zůstat jen u poslíčků?
Pud sebezáchovy a legislativní důkladnost mohou příště přimět naše zákonodárce k tomu, aby vpašovali do zákonů i klauzule trestající konzumenty zakázaných zpráv, tj. čtenáře, za veřejné porušování paragrafu 178. Přítomnost mediálních revizorů v dopravních prostředcích a v hospodách by vás, holoubci, rychle naučila koukat na veřejnosti jen na sportovní stránky...
Ústavní soudce Vojtěch Cepl psal minulý týden MF Dnes o "primitivních poslancích v Parlamentu", což snad naznačuje skromně šance tohoto zákona u Ústavního soudu. Zároveň se zvedla vlna protestu doma i v zahraničí a hrozby Štrasburkem, takže optimista v autorovi těchto řádek doufá, že tento tristní paskvil si neužije dlouhého života. Zároveň je však velice poučný. Lidé bděte.
P.S. Ve středečních novinách proběhla zpráva o tom, že ministr Langr čelí trestnímu oznámení kvůli lobování. Chtělo by se pronést pár slov o božích mlýnech, ale zase, jak se říká anglicky, I'm not going to hold my breath.