Ústavní soud se stal institucí poslední záchrany. Napravuje často neúnosný stav, který vznikl nepromyšleným zákonodárstvím.
Samozřejmě to není ideální situace. Snímá totiž odpovědnost z těch, kteří jsou dle demokratického řádu určeni k tvorbě zákonů, tedy z poslanců.
Co s tím dělat? Jako jednu z nutných reforem považuji omezení možnosti lidové tvořivosti, kterou dnes v poslanecké sněmovně sledujeme. Omezení takové, aby ne každý poslanec měl právo navrhnout zákon, či jej měnit. Tak, jak je to obvyklé i v některých vyspělých demokratických zemích.
Toto právo by měla mít minimálně skupina poslanců a to v takovém počtu, který je vyžadován pro vytvoření poslaneckého klubu. Čemu se zabrání je jasné: Plevelení přijímaných zákonů nepřeberným množstvím pozměňovacích návrhů, nepromyšlenému zákonodárství. Právě proto musí Ústavní soud konat tam, kde zákonodárci pochybili.
Nyní k současné realitě - pojistka v podobě Ústavního soudu naráží na své limity. Ve funkcích máme třináct z patnácti členů této vrcholné instituce a v příštím roce vyprší funkční období dalším osmi. Je to zajisté nejzásadnější úkol, který před příštím prezidentem stojí, najít vhodné kandidáty a najít je včas. Prezident by neměl při jejich jmenování přihlížet k vlastím názorům a preferencím, měl by jmenovat soudce z více názorových proudů. Samozřejmě s tím, že půjde o lidi morálně na výši a patřičné odborníky.
Na rozdíl od jmenování soudců prezident nemá pravomoc navrhovat změny zákonů, tedy ani omezení pozměňovacích praktik. Může ale vyvolávat diskusi v otázkách, které ovlivňují celou společnost. A tvorba kvalitních zákonů je jednou z nejdůležitějších.