Sedmnáctý listopad 1989 mě zastihl v severním Maďarsku. Vzpomínám si, jak někdo vedle v místnosti sledoval slovenskou televizi a přiběhl s tím, že se v Praze očividně něco děje. Tak jsem se šel podívat, zjistil jsem, že to prasklo a druhý den ráno okamžitě vyrazil na československé velvyslanectví do Vídně. Tam jsem byl ovšem odmítnut. Bylo mi sděleno, že jsem nežádoucí osoba v ČSSR a trvalo to nějaký čas, než jsem konečně dostal vízum.
Moje cesta vedla na zasedání Občanského fóra, kde jsem dostal svůj první úkol: Přivézt z Vídně techniku, která scházela. Vzpomínám si na překvapené prodavače, kterým bylo divné, že potřebuji dvacet faxů a dalších přístrojů. Ale dostat se zpátky přes hranice už nebyl problém, věci se daly do pohybu….
Tehdy jsme všichni byli v euforii. Měli jsme iluze, že v politice vydrží déle nadšení a úmysl vše změnit k větší poctivosti, upřímnosti a svobodě. A také jsem doufal, že se podaří nastolit opravdovou vládu práva.
Všechny ty výtky vůči tomu, kde dnes jsme, přijímám. Ale na druhé straně je blbost, když se říká, že se nám tehdy dařilo lépe. Podle hospodářských ukazatelů, podle toho, jak dneska vypadají česká města i vesnice, podle toho, kam dneska lidé jezdí na dovolenou…. Životní standard je mnohem vyšší než dřív.
Je ale jasné, že to nestačí. Lidé vidí, že je naše země prolezlá korupcí, že se o ně politici zajímají jen před volbami a jejich jedinou motivací je být u zdroje veřejných peněz. Politika všeobecně, strany, politici zejména, ztratili veškerou atraktivitu. Dostali se do opovržení. Většina stran nepřináší jakoukoliv vizi, jakoukoliv představu o naší budoucnosti.
Tento neutěšený stav odstartovala opoziční smlouva z roku 1998. Největší demokratické partaje, aby udržely moc, se vzdaly vlastních ideálů. Tam nastal propad české politické scény, tento pakt stál na počátku kromobyčejného růstu korupce, která nás dnes tak trápí.
V této situaci má být prezident především příkladem. Já chci vyvolat dialog napříč společností. Ten hodně schází. Chci uplatňovat vliv a jasně poukazovat na věci, které nejsou správné. A také přispět k tomu, abychom nedělali politiku jen do pozítřka, ale zamysleli se nad dlouhodobým směřováním České republiky.