Helsinská schůzka mezi Donaldem Trumpem a Vladimírem Putinem se při všech hlasitých zpětných výhradách nesla spíše v duchu uvolňování než konfrontace. A tak požadavek 4% hrubého domácího produktu (HDP) výdajů na obranu zemí NATO, který prezident Trump formuloval v Bruselu, byl možná opravdu jen marketingový tah. Nicméně byl vyřčen, a tak se na něj trochu podívejme. I když v daný okamžik spíše teoreticky.

Trumpův požadavek má totiž svou jistou logiku – USA vydaly v roce 2017 na obranu 3,58 % svého HDP, ze zemí NATO vydaly na stejný účel přes dvě procenta už jen Řecko, Estonsko a Velká Británie. My dáváme 1,1%, Němci 1,2%, Belgičané a Španělé jsou dokonce pod jedním procentem. Z myslitelných protivníků NATO ale Irán vydává na zbrojení bezmála 3%, Rusko 4,3%, a nevypočitatelná Severní Korea dokonce 22% HDP.

Samozřejmě, že pro Českou republiku není reálné, aby na svou obranu nyní vyčlenila 4% HDP. Jde o zhruba 200 miliard korun. Takřka polovina toho, co Česká republika získá například ročně z celé daně z přidané hodnoty (DPH).

Není to reálné i proto, že kvůli někdejším aférám při pořizování zbrojní techniky jsou dnes systémy nákupu zbraní velmi složité a zdlouhavé. Budeme proto rádi, když dostojíme závazku 2% v roce 2025.

Jenže mezinárodní situace se může změnit. Už jsme zapomněli, že v letech 1918 až 1933 tvořily výdaje na obranu tehdejšího Československa dnes neuvěřitelných 12% až 16% HDP?

Zkusme proto i o takové částce chvíli racionálně uvažovat. Kdybychom chtěli (nebo museli) za dnešní situace investovat do obrany státu zmíněných 200 miliard (nebo kdybychom k tomu byli vnějšími okolnostmi donuceni), nabízejí se nám překvapivě hned dvě zajímavé a smysluplné cesty.

První zmínil letos na jaře generál Ben Hodges, do loňského prosince vrchní velitel amerických pozemních sil v Evropě.

Připomněl, že ve válce je zásadním faktorem rychlost a operativnost. A že jedním z velkých problémů České republiky je její nedostatečná průchodnost pro moderní armády. Máme malou výšku silničních a železničních podjezdů, nedostatečnou nosnost mostů, které jsou dimenzovány na techniku ještě z dob Varšavského paktu. Po českých silnicích a železnici by se v případě náhlého konfliktu spojenci moc rychle na bojiště nedostali.

Kdyby se zmíněná 2-4% procenta dala proto využít na posílení tzv. "mírové obrany", tedy dopravní infrastruktury, spokojeni by mohli být úplně všichni. Vojáci i nevojáci, naši spojenci i občané České republiky. Jistě, je to otázka na dlouhodobější jednání naší diplomatické mise v NATO, ale za pokus to stojí.

A pak je zde ještě jedna zajímavá cesta, o které zatím nikdo nemluvil.

Za zmíněné První republiky platilo heslo, že „vzduch je naše moře“. Česká republika patří dodnes mezi velmoci ve výrobě letadel. Jako jedni z mála na světě vyrábíme skvělé tryskové bitevníky i cvičné stroje, malé dopraváky, sestavujeme kokpity do vrtulníků, dodáváme součásti draků letadel. Právě dnes představuje na výstavě v britském Farnborough společnost Aero Vodochody zbrusu nový česko-izraelský bitevník F/A-259 Striker, založený na svém předchůdci L-159 Alca. Letadla tedy opravdu umíme.

A právě ovládnutí "vzdušného moře" bude klíčovou strategickou prioritou všech budoucích konfliktů. Letos v květnu už oznámila německá kancléřka s francouzským prezidentem, že zahajují projekt evropské stíhačky 6.generace, která by v roce 2040 měla nahradit současné typy vojenských letadel. Stíhačky 6. generace jsou dnes jen na „rýsovacích prknech“, i stíhačky současné 5. generace zatím umí masově vyrábět jen USA; Rusové a Čína svá obdobná letadla pouze testují. Vyspělý typ 5. generace F-22 Raptor odmítají USA komukoli v zahraničí prodat, k mání je o něco jednodušší F-35 Lighting II. Tento letoun nyní dostává jen Izrael, Velká Británie, Itálie, Austrálie a Norsko.

Francouzi a Němci jdou proto jinou cestou. Chtějí 5.generaci rovnou přeskočit (stejně jako to před pár dny připustilo Rusko) a zatím využívat tzv. čtyř-a-půltou generaci stíhaček (verze 4.5) – třeba Rafale od firmy Dassault. A za dvacet let mít rovnou vlastní letoun 6.generace. Podle slov kancléřky Merkelové i prezidenta Macrona jsou připraveni do projektu přibrat další evropské země.

Takže proč ne nás? Pokud deklarovaným smyslem nové evropské stíhačky 6.generace je mimo jiné udržet know-how vývoje a výroby špičkových letounů, neměli bychom stát stranou. Navíc přesně toto je investice, která by technologickou úroveň naší země posunula z pozice montovny do první linie vyspělých zemí. Přinesla by zkušenosti, znalosti, zaměstnanost i růst platů. Inu vzduch je naše moře!

A že jednou nenakoupíme za ty procenta HDP stíhačky od Trumpovy Ameriky? Kdo jiný, než dobrý obchodník by měl vědět, že když se příliš tlačí na pilu, dopadne občas partnerství úplně jinak….

Karla Šlechtová
exministryně obrany a poslankyně Parlamentu ČR