Naprosto rozumím bývalému kolegovi z vlády Luboši Zaorálkovi. U těchto sociálních demokratů tomu tak prostě je, jakmile se přestane dařit, jednoduše z boje utečou…

Píšu samozřejmě o Afghánistánu, naší vojenské účasti a čerstvé vzrušené diskuzi na toto téma. Byla by zbabělost odejít? Samozřejmě že ano, a nejen to. Byla by to hloupost.

Kritici naší i americké mise v Afghánistánu včetně bývalého ministra zahraničí Zaorálka mají bezpochyby v mnohém pravdu. Po 17 letech této bojové účasti se naše vojenská přítomnost proměnila v nový Vietnam, místní obyvatelé rozhodně nejsou nadšeni z cizích vojáků ani z pokusů nastolit uprostřed středověku demokracii. Příšerné taktické chyby včetně bombardování afghánských svateb z dronů nebo střelby na pasáčky ovcí našemu pozitivnímu obrazu opravdu nepomáhají.

Je ale nějaká alternativa? Když nyní odejdeme, budeme jen za hlupáky a o to víc budeme terčem případných sebevražedných útoků u nás doma. Budeme pro Afghánce spolu s Lubomírem Zaorálkem za zbabělce a snadnou oběť.

Řešením této prekérní situace tedy není potupný odchod. Ale ani pokračování současného stavu, který nakonec podporuje vzestup Talibanu. Afghánistán nesmíme nechat jeho osudu.

Řešením může být pouze posílení naší vojenské přítomnosti a zároveň masivní investice do afghánské ekonomiky. Ekonomicky zabezpečení lidé nechtějí umírat v sebevražedných útocích, chtějí si život užít. Najděme pro Afghánistán nové ekonomické řešení a zbavíme se i problémů s nepřátelskými útoky ze zálohy.

Když se rozhodneme takto, zachováme si nejen vlastní tvář a čest, na kterou jsou mimochodem právě Afghánci mimořádně citliví, ale budeme konečně schopni tuto válku zvrátit ve svůj vlastní prospěch.

Kdo utíká z boje, ten opravdu nevyhrává.