Buďme dobrým příkladem pro naše vnuky za 100 let
Proč jsme byli slepí u dopadů průmyslu 4.0 na pracovní trh. Proč jsme nechtěli přijmout ani jednoho afrického uprchlíka, ale stodvacet tisíc Ukrajinců a šedesát tisíc Vietnamců nám tu vůbec nevadilo...
Budou se hádat, jestli byla naše dnešní rozhodnutí dobrá nebo ne. Budou pátrat v našich médiích, číst naše idealizované paměti a vykřikovat, oč lepší by byla jejich budoucnost, kdybychom se my dnes rozhodli jinak, než jak jsme se tenkrát rozhodli.
Jenže problém každé přítomnosti je v množství možných budoucností. Je obtížné zvolit vždy tu nejlepší - a někdy dokonce i jen tu nejméně špatnou.
Určitá vodítka ale máme...
Chceme-li za sto let obstát v historickém ohlédnutí, měli bychom upřednostňovat věci všech před věcmi jednotlivců. Měli bychom věci spíše zjednodušovat než zesložiťovat - to se týká třeba řízení státu nebo zákonů. Měli bychom být tvrdí k silným a vstřícní k slabým - jinak řečeno vážit si víc učitelů než bankéřů, vědců než politiků. Měli bychom tvořit dějiny příklady našich životů a zdůrazňovat ty osudy, které kladly hodnoty společnosti nad své vlastní - např. těch, kteří položili svůj život za druhé (vojáci, hasiči, zdravotníci...).
A měli bychom uznávat právo druhých na své pojetí života, ale nedovolit, aby to ohrožovalo naše práva a práva našich dětí - neboli přirozeně upřednostńovat vlastní krev, aby po sto letech tady ještě vůbec nějaké naše děti byly...
Když se tak člověk na tahle jednoduchá pravidla podívá, zjistí, že to není nic nového. Že přesně takhle se chovali lidé, kterých si dnes při oslavách století republiky vážíme, a před nimi nejspíš obdobně lidé před dalšími sto lety. Tak funguje civilizace a kultura, je-li dlouhodobě stabilní. A to evropská kultura přese všechno je.
Jestliže se proto dnes ohlížíme sto let nazpátek, uvažujme, že stejných sto let máme i před sebou. A chovejme se tak, aby nás po sto létech čekalo od našich vnuků stejně dobré vysvědčení jaké dnes dáváme strůjcům první republiky.