Oslavy kulatin naší demokracie jsou za námi. Jenže po tom všem, co se dělo na ulicích i na sítích, lze ještě mluvit o oslavě, neřkuli o oslavě demokracie? Upřímně mi při pomyšlení na dění uplynulých dní není moc dobře. Nevím, jak vy, ale pro mě oslava znamená pozitivní, milou a přátelskou atmosféru, kdy si v dobré náladě připomínáme jakoukoli radostnou událost. 30 let ode dne, který po čtyřech temných dekádách vrátil národu naději na svobodný život, je zásadní výročí.

Snad každý známe citát “nesouhlasím s tím, co říkáš, ale do poslední kapky krve budu bránit tvé právo to říci”. V tom je vše. Jistě, můžeme s někým nesouhlasit. Občas je i zdravé nesouhlasit. Můžeme s někým dokonce hrubě a ostře nesouhlasit a jeho myšlenky, slova a činy považovat za špatné, škodlivé a klidně i protidemokratické. A můžeme to i sdělit. Dobře, proč na někoho nepískat v rámci projevu nesouhlasu s ním. I to může být projev demokracie.

Nicméně i projevy nesouhlasu by se měly vést v rovině slušného chování, bez vulgarit, sprostých nadávek, i tak slušně se dá vyjádřit nesouhlas a to jak na shromážděních, tak i na sociálních sítích. Zacházíme příliš daleko s projevy za hranici elementární slušnosti, kterou učíme ve školách naše děti.

Bojujme mezi sebou pomocí argumentů, ne pomocí řevu plného vulgarit. Jedině tak můžeme zůstat silným a sebevědomým národem. Historie nám říká, že když chceme, dokážeme cokoliv!

Od 90. let nám chybí radost, chybí nám společné nadšení pro něco, chybí nám společný tah za něčím. Stále si myslím, že to lze navrátit či obnovit a společně. Ale slušně!