V sobotním vydání deníku Mladá fronta Dnes od ledna vycházejí příspěvky spisovatelů nahlížejících na to, co se stalo s naší dobou. Otázky kladené Mladou frontou zní: Zažíváme vážnou krizi? Proč mají lidé pocit, že se něco změnilo? Cítí se zklamaní? Svou odpovědí jsem 7. dubna přispěla i já. K všeobecně negativní náladě, která v tomto seriálu dosud převládá, jsem ale přispět nechtěla. Mám totiž dojem, že je to jinak.

Článek už je měsíc pryč, nic není staršího než včerejší noviny. Tak bych chtěla ještě alespoň na svém blogu připomenout, jak zbytečné je pořád jen lamentovat - a přitom dál sedět se založenýma rukama.

MF Dnes, 7. dubna 2012

Už několikátou sobotu na tomto místě čtu texty plné hořkosti a frustrace z dneška, z krize, která hýbe českou společností. A už několikátou sobotu čekám, kdy někdo konečně zastaví ten valící se tok fňukání nad rozlitým mlékem v podobě piráty uchvácené doby, rozkradené země, éry občanské bezmoci. A nic. Tak se pokusím, dovolte mi, já.
Deník MF Dnes mě (stejně jako předešlé autory) oslovil, zda bych pro případ tohoto článku zaujala funkci pomyslného kanárka v dole, citlivce, který je možná dříve než ostatní schopen vycítit, že se něco děje. Že zemí táhne jakýsi zkažený vzduch. No nevím, zda se obrátil na správnou adresu – já coby kanárek si totiž stále pískám na svém bidýlku, zatímco jiní už leží mezi svými krumpáči přemožení zhoubným plynem. Tedy obrazně řečeno. Ve skutečnosti jsou otrávení blbou náladou, lamentují po hospodách a rezignovaně nad věcmi mávají rukou. Pokud se tedy nemají lépe – řada mých vrstevníků totiž svou nespokojenost s tuzemskými poměry vyřešila odchodem do zahraničí, kde se jim v jejich oborech i ve věci občanského žití vede prý lépe.
Jenže já odmítám přispívat ke všeobecně blbé náladě, utíkat nebo rezignovaně krčit rameny. Já tu naši rozpitou sklenici vidím totiž pořád poloplnou. A není to tím, jak by mohly zlé jazyky namítnout, že před tím, co se nehodí, zavírám oči. Nikoliv. Já pochopitelně také vidím, jak nechutný mač hrají kmotři spolu s vysokými představiteli obce, také tuším, že v brankách spřátelených protihráčů mizí astronomické částky z veřejných zdrojů, je mi jasné, že některé zápasy jsou dopředu prodané. A to se nemusím poohlížet jen v rovině ekonomicky zajímavé, i „u nás“ v kultuře bylo kolikrát podle složení odborných komisí dopředu jasné, kdo příspěvky z veřejných zdrojů dostane a kdo ne. Já osobně jsem kvůli podobným tlakům ukončila projekt malířské konfrontace ARSkontakt. Ale byla to možná také zčásti moje chyba – nechat se odbýt několikavětým dopisem oznamujícím nepřidělení dotace po šesti letech fungující spolupráce, která měla prokazatelně přínosné výsledky, a to aniž by nová komise zdůvodnila své rozhodnutí, nebyla zrovna nejúčinnější metoda vyjádření nespokojenosti. Po několikadenním brblání jsem se s tím faktem ale smířila. A teď je už asi jasné, kam mířím.

Zodpovědnost za vlastní jednání
Odvolávám se na poslední odstavec článku pana Milana Uhdeho „Mor můžeme zastavit“ z minulého vydání této rubriky. Byl nazván Občanské krédo a obsahoval věty tohoto znění: Být poctivý zavazuje svobodného člověka k přísnosti vůči sobě samému: nic si neodpouštět; (…) při zjištění jakékoliv nepravosti se ptát po vlastní spoluvině na ní; nikdy nerezignovat na činnou příslušnost k obci; (…) v otevřené společnosti nepodléhat pověře, že se nedá nic dělat.
To je i mé přesvědčení, tím krédem se řídím i já. Ale aby v tom čtenáře neiritoval přílišný idealismus, doložím proč.
Čím že jsme to tedy vinni, když už se tu mluvilo o spoluvině? Lhostejností. Znám tolik lidí, kterým současné veřejné věci lezou na nervy, ale svůj životaběh si tím nenechají nijak vykolejit. Jejich týden je rozparcelován do desítek úkonů kolem zaměstnání, dětí, organizace domácnosti. Jídla a nákupů. Nějaké té volnočasové aktivity. Víkendový oběd se pak podává pravidelně ve 12, protože od 14 je fotbálek, v 18 se večeří a v 19 se jde na pivo nebo na country bál do kulturáku. Jako bych ještě teď slyšela houkání tovární sirény, která Kuřimi, kde jsem vyrůstala, udávala denní rytmus. A pak zhasnout a spát a ráno nanovo. A důvod té lhostejnosti, v níž si jeden nenechá vstoupit veřejné věci do svého domova? Protože s tím normální člověk stejně nemůže nic udělat.
Jenže to není pravda, že jednotlivec s ničím nepohne. Pravdou ale je, že jednotlivec nepohne se vším. Rozpustil by se ještě dřív, než by si ke všem současným kauzám vyhledal údaje. Ale však on nemusí každý řešit všechno – ostatně pod velkým nákladem upadl nejeden tahoun. Stačí si vybrat nejpalčivější problém. Kácejí ve vašem okolí zbytečně stromy? Chtějí demolovat kulturní památku a postavit místo ní nákupní centrum? Hodlají zavřít vaše oblíbené divadlo? Konec fňukání, lze s tím přece něco dělat. Vyžaduje to ale osobní aktivitu a časovou investici.
Protože, upřímně, kolik z nás je členem nějaké občanské iniciativy? Kolik z nás kdy udělalo něco víc, než podepsalo petici, která v podobě linku přilétla do mailové schránky? (I když, zaplať pánbu aspoň za to). Kolik z nás se zvedlo ze židle a obětovalo čas, aby se svou přítomností nebo ještě lépe svou aktivní spoluprací skutečně angažovalo?
A že to nejde? Že to stejně nemá význam? Ale má. Níže jsou příklady.

Nadějné vyhlídky
Parket, který jsem si k tanci vybrala já, je kultura. Ještě úžeji výtvarné umění. A když se porozhlédnu po posledním pětiletí, nedá se říci, že by člověk mohl JEN naříkat. Naopak. Namátkou mezi těmi nejdůležitějšími výsledky se podařilo například zlomit monopol na umění ředitele Národní galerie Milana Knížáka. Peticemi a protesty demonstrovanými při veřejných setkáních se i oproti mocenským tlakům podařilo na postu udržet ředitele Rudolfina, Petra Nedomu, kterému se díky důležitým zahraničním vazbám daří do Čech vozit skutečně světové výstavy. Po dvou podivných výběrových řízeních na provozovatele prostoru Galerie Václava Špály na Národní ulici v Praze se na základě zvýšeného odborného zájmu ze Špálovky nestala prodejna šatů nebo elektroniky, nýbrž výstavní prostor, jehož dramaturgický plán obsahuje skutečnou vizi. Ministr kultury Besser musel odstoupit a dům na Václavském náměstí ještě stojí. Za kulturní politiku Brna se právě teď poměrně úspěšně pere iniciativa Za Brno kulturní… a tak dále.
Skeptik by mohl opět namítnout – no jo, ale to je kultura. Čili chudá příbuzná ostatních sektorů. Možná. Ale já jsem přesvědčená o tom, že když už to nějak jde v kultuře, že to může jít i v jiných oblastech. Důležité je ale nečekat a iniciativně se připojit k nějaké občanské aktivitě. A pokud pro začátek nevíte ke které, projeďte si to nejlepší z toho nejhoršího nejprve s CorruptTour – ale neotálejte s rezervací svých míst, údajně se k účasti na jejich projektu hlásí nejen desítky českých, ale i zahraničních turistů.