Nové Kjóto už za 11 dní? Tři scénáře globální dohody na ochranu klimatu
Maratón klimatických jednání spěje ke konci. Více než dvouletá intenzivní příprava na klíčovou konferenci OSN v Kodani pokročila první listopadový týden v Barceloně zase o krůček dál. Jen o krůček?
Čekalo se, že po takové době a po tolika jednáních už bude hotová základní podoba nové klimatické dohody a v prosinci se v Kodani doladí pár detailů a s patřičnou slávou podepíše. Jenže text „nového Kjóta“ má stále přes 100 stran, je plný hranatých závorek (označují text, na němž se státy neshodují) a vzájemně protichůdných možností. Na první pohled nic moc výsledek a vyjednávacího času už je málo...jak to může dopadnout?
Optimistický scénář
Politický tlak, očekávání veřejnosti i pozitivní posun v postojích některých klíčových zemí (Japonsko, Austrálie, částečně EU) ukazují, že možnost dobré dohody stále není vyloučena. Jsou tu ale ještě další, „nutné“ podmínky. Senátem USA musí projít nová legislativa na ochranu klimatu a Američanům se tak uvolní ruce k přijetí mezinárodních závazků. Další průmyslové země se musí připojit k Evropské unii a nabídnout alespoň 30% snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020. To sice samo o sobě nestačí, ale pomůže to odblokovat velké rozvojové země, které přislíbí svůj podíl na omezování znečištění. Dále musí dojít k dohodě o dostatečné výši finanční pomoci na snižování emisí a na adaptaci na klimatickou změnu v rozvojových zemích. Tyto finance nebudou zajišťovat jen veřejné rozpočty, ale také tržní mechanismy, jako prodej emisních povolenek v dražbě nebo zdanění paliv v mezinárodní letecké a lodní dopravě. Férová nabídka potřebných financí přiměje rozvojové země k souhlasu s účinnou kontrolou jejich využití a vypracování vlastních strategií nízkouhlíkového rozvoje. Výsledná dohoda musí být právně závazná, musí mít důsledná kontrolní a sankční ustanovení a musí umožňovat další zpřísnění závazků, ukážou-li zjištění vědců, že je to třeba. Všechny tyto návrhy jsou nyní na stole.
Greenwash
Jednání v Kodani se povlečou a šance na uzavření komplexní dohody se budou blížit nule. Politici se ale nemůžou vrátit ke svým voličům s prázdnýma rukama, a tak se v posledních hodinách shodnou na základních obrysech dohody (snižování emisí, finanční podpora, adaptace) a sporné body odsunou na jindy. Dohoda nebude právně závazná, ale v závěrečné deklaraci z konference politici vyjádří vůli ji naplnit. Právní nezávaznost sice může být výhodou při procesu ratifikace dokumentu domácími parlamenty, na druhé straně je riziko, že dohoda bude mít mizivé výsledky. Další na zeleno natřený pakt namísto přijetí skutečně účinných opatření je ale luxus, který se v nejlepším případě „jen“ pořádně prodraží.
Smlouva o smlouvě budoucí
Existuje samozřejmě nezanedbatelná možnost, že kodaňská dohoda bude jen další v sérii deklarací, jednacích rámců, cestovních map a plánů do budoucnosti. Potřebujeme prý nejméně rok navíc a než bude nová dohoda konečně na světě, bude fungovat jakási prozatímní, raději nezávazná. V tomto smyslu se vyjadřují generální tajemník klimatické úmluvy OSN Yvo de Boer nebo předseda dánské vlády Rasmussen, jehož administrativa bude kodaňskou konferenci fakticky řídit. Čtenář nechť posoudí, co taková taktika pár týdnů před rozhodujícím summitem způsobí...
Pro ekologické, humanitární a rozvojové organizace, stejně jako pro rozvojové země, které už pociťují důsledky změn klimatu, je prodlužování jednací agónie těžko přijatelné. Zkušenosti z dvou let strávených na klimatických konferencích bohužel ukazují, že egoismus jednotlivých států je silnější než vůle dohodnout se na společném řešení nejvážnější ekologické hrozby.
I přes relativně pesimistické vyhlídky se v posledních dnech objevilo několik náznaků, že by dobrá, legálně závazná dohoda mohla být v Kodani dosažena. Kancléřka Merkelová a prezident Sarkozy vyjádřily, že je nutné, aby dohoda byla legálně závazná. Prezident Obama a čínský prezident Hu Jintao se shodli alespoň na tom, že ať už bude dohoda závazná nebo ne, je třeba, aby pokrývala všechny klíčové aspekty a nic nebylo vynecháno. A Rusko, země na třetím místě v řebříčku emisí skleníkových plynů, přišlo s novým závazkem nepřekročit v roce 2020 hranici -25% emisí v porovnání s rokem 1990. To sice stále není mnoho, neboť Rusko je hluboko pod touto hranicí, ukazuje to ale na ochotu vyjednávat, kterou jsme dříve neviděli.
Šance tu tedy je a tlačící čas vůbec není největší problém. Tím problémem – a zároveň řešením – je politická vůle.
Čekalo se, že po takové době a po tolika jednáních už bude hotová základní podoba nové klimatické dohody a v prosinci se v Kodani doladí pár detailů a s patřičnou slávou podepíše. Jenže text „nového Kjóta“ má stále přes 100 stran, je plný hranatých závorek (označují text, na němž se státy neshodují) a vzájemně protichůdných možností. Na první pohled nic moc výsledek a vyjednávacího času už je málo...jak to může dopadnout?
Optimistický scénář
Politický tlak, očekávání veřejnosti i pozitivní posun v postojích některých klíčových zemí (Japonsko, Austrálie, částečně EU) ukazují, že možnost dobré dohody stále není vyloučena. Jsou tu ale ještě další, „nutné“ podmínky. Senátem USA musí projít nová legislativa na ochranu klimatu a Američanům se tak uvolní ruce k přijetí mezinárodních závazků. Další průmyslové země se musí připojit k Evropské unii a nabídnout alespoň 30% snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020. To sice samo o sobě nestačí, ale pomůže to odblokovat velké rozvojové země, které přislíbí svůj podíl na omezování znečištění. Dále musí dojít k dohodě o dostatečné výši finanční pomoci na snižování emisí a na adaptaci na klimatickou změnu v rozvojových zemích. Tyto finance nebudou zajišťovat jen veřejné rozpočty, ale také tržní mechanismy, jako prodej emisních povolenek v dražbě nebo zdanění paliv v mezinárodní letecké a lodní dopravě. Férová nabídka potřebných financí přiměje rozvojové země k souhlasu s účinnou kontrolou jejich využití a vypracování vlastních strategií nízkouhlíkového rozvoje. Výsledná dohoda musí být právně závazná, musí mít důsledná kontrolní a sankční ustanovení a musí umožňovat další zpřísnění závazků, ukážou-li zjištění vědců, že je to třeba. Všechny tyto návrhy jsou nyní na stole.
Greenwash
Jednání v Kodani se povlečou a šance na uzavření komplexní dohody se budou blížit nule. Politici se ale nemůžou vrátit ke svým voličům s prázdnýma rukama, a tak se v posledních hodinách shodnou na základních obrysech dohody (snižování emisí, finanční podpora, adaptace) a sporné body odsunou na jindy. Dohoda nebude právně závazná, ale v závěrečné deklaraci z konference politici vyjádří vůli ji naplnit. Právní nezávaznost sice může být výhodou při procesu ratifikace dokumentu domácími parlamenty, na druhé straně je riziko, že dohoda bude mít mizivé výsledky. Další na zeleno natřený pakt namísto přijetí skutečně účinných opatření je ale luxus, který se v nejlepším případě „jen“ pořádně prodraží.
Smlouva o smlouvě budoucí
Existuje samozřejmě nezanedbatelná možnost, že kodaňská dohoda bude jen další v sérii deklarací, jednacích rámců, cestovních map a plánů do budoucnosti. Potřebujeme prý nejméně rok navíc a než bude nová dohoda konečně na světě, bude fungovat jakási prozatímní, raději nezávazná. V tomto smyslu se vyjadřují generální tajemník klimatické úmluvy OSN Yvo de Boer nebo předseda dánské vlády Rasmussen, jehož administrativa bude kodaňskou konferenci fakticky řídit. Čtenář nechť posoudí, co taková taktika pár týdnů před rozhodujícím summitem způsobí...
Pro ekologické, humanitární a rozvojové organizace, stejně jako pro rozvojové země, které už pociťují důsledky změn klimatu, je prodlužování jednací agónie těžko přijatelné. Zkušenosti z dvou let strávených na klimatických konferencích bohužel ukazují, že egoismus jednotlivých států je silnější než vůle dohodnout se na společném řešení nejvážnější ekologické hrozby.
I přes relativně pesimistické vyhlídky se v posledních dnech objevilo několik náznaků, že by dobrá, legálně závazná dohoda mohla být v Kodani dosažena. Kancléřka Merkelová a prezident Sarkozy vyjádřily, že je nutné, aby dohoda byla legálně závazná. Prezident Obama a čínský prezident Hu Jintao se shodli alespoň na tom, že ať už bude dohoda závazná nebo ne, je třeba, aby pokrývala všechny klíčové aspekty a nic nebylo vynecháno. A Rusko, země na třetím místě v řebříčku emisí skleníkových plynů, přišlo s novým závazkem nepřekročit v roce 2020 hranici -25% emisí v porovnání s rokem 1990. To sice stále není mnoho, neboť Rusko je hluboko pod touto hranicí, ukazuje to ale na ochotu vyjednávat, kterou jsme dříve neviděli.
Šance tu tedy je a tlačící čas vůbec není největší problém. Tím problémem – a zároveň řešením – je politická vůle.