Kodaňský summit na pokraji krize, kudy ven?
Těsně před začátkem jednání na nejvyšší úrovni se situace v Kodani dnes začala dramatizovat. Connie Hedegaard, prezidentka 15. Konference OSN o změnách klimatu právě rezignovala, na její místo byl jmenován dánský premiér, Lars Løkke Rasmussen.
Hedegaard v projevu ke své rezignaci uvedla, že vzhledem k počtu hlav států a premiérů, kteří přijedou, je vhodné, aby se této funkce ujal předseda vlády. Její odstoupení je sice logické jako procedurální krok, prezidentka se ale dostala pod tlak i proto, že jednání se dnes v noci a dopoledne dostala do kritického bodu. Podoba textů stále není připravena tak, aby o nich mohly jednat hlavy států, rozvojové země kritizují netransparentnost procesu, časový skluz a špatná organizace na místě přispívají k celkové nervozitě a nedůvěře. Dalším důvodem odstoupení C. Hedegaard může být její snaha uzavřít dohodu příznivou pro klima a životní prostředí, která se střetla s neochotou politiků USA a Evropské unie a dalších rozvinutých zemí přistoupit na potřebnou výši závazků ve snižování emisí.
Riziko, že jednání zcela zkolabují, je vysoké. Důvěra rozvojových zemí ve skutečně otevřený a participativní proces byla otřesena už minulý týden únikem tzv. “dánského textu” (velmi kontroverzní návrh závěrečné dohody, údajně připravený Dány). V průběhu tohoto týdne se pak stupňovaly obavy, že rozvinuté země nebudou chtít zachovat Kjótský protokol jako nástroj, který stanoví další vymahatelné a právně závazné snižování emisí. Evropská unie stále nezvýšila svůj cíl na 30% snížení emisí do roku 2020, Spojené státy odmítají závazná opatření. Nová dohoda je sice nutná pro to, aby byli zahrnuti Američané a emise snižovaly také největší rozvojové země jako Čína, Indie a Brazílie, zda to ale bude dohoda lepší než Kjótský protokol, je otázkou.
Navíc se k Bella Centre vydaly davy demonstrantů a pokusily se ho obsadit. Mezi nimi jsou i tisíce akreditovaných delegátů z neziskových organizací, kterým sekretariát UNFCCC od úterka nepovolil vstup s odkazem na kapacitu konferenčního centra. Z 22.000 registrovaných účastníků z nevládních organizací bylo dnes vpuštěno dovnitř jen cca. 5000, zítra to bude dokonce jen 1000 a v pátek 500. Vysoký počet účastníků byl ovšem znám už před konferencí a není pro organizátory omluvou. Limitovat tak úzce počet účastníků z nevládních organizací nemá v OSN precedent a vrhá na jednání stín omezené možnosti kontroly a participace. Hlas občanské společnosti je v jednáních nezastupitelný – pro kontrolu zástupců států i lobbyistů, kteří se kolem nich pohybují, a zejména proto, aby připomínaly politikům milióny lidí, kteří očekávají od kodaňské konference jasné závěry a globální řešení klimatické krize.
Diskuse o podobě textů, které budou předloženy premiérům ke schválení, probíhala intenzivně celou noc, nicméně s neuspokojivým výsledkem. Texty zůstaly vágní a plné závorek, bez zárodku kompromisu a důvěry mezi průmyslovými a rozvojovými zeměmi. Předsedové obou vyjednávacích skupin (Skupiny pro Kjótský protokol a Skupiny pro dlouhodobou spolupráci pod UNFCCC) chtějí vypracovat jasnější texty, o kterých jednají přímo s delegáty nejmocnějších zemí. S tím nicméně nesouhlasí rozvojové země – právem se obávají, že texty dohody, které byly dohodnuty na uzavřených jednáních největších zemí pro ně budou nevýhodné. Pozice Evropské unie není v této chvíli jasná, mimořádná krátká Evropská Rada, která měla být včera, se nekonala. Spojené státy uplatňují zdržovací techniku a snaží se posunout jednání dále do budoucnosti.
Jak ven ze slepé uličky
Oči celého světa jsou upřeny na Kodaň a politici si nemohou dovolit odjet s prázdnou. Podmínkou skutečně dobré a realizovatelné smlouvy je několik kroků nejdůležitějších států: Evropská unie by měla již teď v Kodani, dříve než se jednání zablokují úplně, potvrdit svůj závazek snížit emise o 30 %. Unie závazek oznámila, aby motivovala ostatní ke srovnatelnému úsilí. Nelze ale strategicky čekat do nekonečna: všechny státy čekají, až kroky začne podnikat někdo jiný. Chce-li EU držet slovo a nárůst průměrné globální teploty v bezpečných mezích, je čas jednat teď. Unii čekají také další úkoly, zejména dlouhodobá finanční podpora rozvojových zemí v adaptaci na změnu klimatu.
Další země mají také co dohánět: Spojené státy musí vyjasnit, o kolik sníží svoje emise, a zejména svoji představu o podobě dohody, která by na nich byla vymahatelná (USA neratifikovaly Kjótský protokol). Rychle rostoucí rozvojové země sice už často vyčíslily, jak budou snižovat své emise, nyní je ale třeba, aby tyto sliby potvrdily v nové dohodě. Dobrá dohoda tedy není vyloučena, učiní-li politici těchto pár odvážných a potřebných kroků. Jinak se můžeme dočkat dohody, nad níž si politici potřesou rukama a zašumí šampaňské, ale pro změnu klimatu a ty, na které dopadne, to nebude žádná změna.
Autorem je Ondřej Pašek z Centra pro dopravu a energetiku
Hedegaard v projevu ke své rezignaci uvedla, že vzhledem k počtu hlav států a premiérů, kteří přijedou, je vhodné, aby se této funkce ujal předseda vlády. Její odstoupení je sice logické jako procedurální krok, prezidentka se ale dostala pod tlak i proto, že jednání se dnes v noci a dopoledne dostala do kritického bodu. Podoba textů stále není připravena tak, aby o nich mohly jednat hlavy států, rozvojové země kritizují netransparentnost procesu, časový skluz a špatná organizace na místě přispívají k celkové nervozitě a nedůvěře. Dalším důvodem odstoupení C. Hedegaard může být její snaha uzavřít dohodu příznivou pro klima a životní prostředí, která se střetla s neochotou politiků USA a Evropské unie a dalších rozvinutých zemí přistoupit na potřebnou výši závazků ve snižování emisí.
Riziko, že jednání zcela zkolabují, je vysoké. Důvěra rozvojových zemí ve skutečně otevřený a participativní proces byla otřesena už minulý týden únikem tzv. “dánského textu” (velmi kontroverzní návrh závěrečné dohody, údajně připravený Dány). V průběhu tohoto týdne se pak stupňovaly obavy, že rozvinuté země nebudou chtít zachovat Kjótský protokol jako nástroj, který stanoví další vymahatelné a právně závazné snižování emisí. Evropská unie stále nezvýšila svůj cíl na 30% snížení emisí do roku 2020, Spojené státy odmítají závazná opatření. Nová dohoda je sice nutná pro to, aby byli zahrnuti Američané a emise snižovaly také největší rozvojové země jako Čína, Indie a Brazílie, zda to ale bude dohoda lepší než Kjótský protokol, je otázkou.
Navíc se k Bella Centre vydaly davy demonstrantů a pokusily se ho obsadit. Mezi nimi jsou i tisíce akreditovaných delegátů z neziskových organizací, kterým sekretariát UNFCCC od úterka nepovolil vstup s odkazem na kapacitu konferenčního centra. Z 22.000 registrovaných účastníků z nevládních organizací bylo dnes vpuštěno dovnitř jen cca. 5000, zítra to bude dokonce jen 1000 a v pátek 500. Vysoký počet účastníků byl ovšem znám už před konferencí a není pro organizátory omluvou. Limitovat tak úzce počet účastníků z nevládních organizací nemá v OSN precedent a vrhá na jednání stín omezené možnosti kontroly a participace. Hlas občanské společnosti je v jednáních nezastupitelný – pro kontrolu zástupců států i lobbyistů, kteří se kolem nich pohybují, a zejména proto, aby připomínaly politikům milióny lidí, kteří očekávají od kodaňské konference jasné závěry a globální řešení klimatické krize.
Diskuse o podobě textů, které budou předloženy premiérům ke schválení, probíhala intenzivně celou noc, nicméně s neuspokojivým výsledkem. Texty zůstaly vágní a plné závorek, bez zárodku kompromisu a důvěry mezi průmyslovými a rozvojovými zeměmi. Předsedové obou vyjednávacích skupin (Skupiny pro Kjótský protokol a Skupiny pro dlouhodobou spolupráci pod UNFCCC) chtějí vypracovat jasnější texty, o kterých jednají přímo s delegáty nejmocnějších zemí. S tím nicméně nesouhlasí rozvojové země – právem se obávají, že texty dohody, které byly dohodnuty na uzavřených jednáních největších zemí pro ně budou nevýhodné. Pozice Evropské unie není v této chvíli jasná, mimořádná krátká Evropská Rada, která měla být včera, se nekonala. Spojené státy uplatňují zdržovací techniku a snaží se posunout jednání dále do budoucnosti.
Jak ven ze slepé uličky
Oči celého světa jsou upřeny na Kodaň a politici si nemohou dovolit odjet s prázdnou. Podmínkou skutečně dobré a realizovatelné smlouvy je několik kroků nejdůležitějších států: Evropská unie by měla již teď v Kodani, dříve než se jednání zablokují úplně, potvrdit svůj závazek snížit emise o 30 %. Unie závazek oznámila, aby motivovala ostatní ke srovnatelnému úsilí. Nelze ale strategicky čekat do nekonečna: všechny státy čekají, až kroky začne podnikat někdo jiný. Chce-li EU držet slovo a nárůst průměrné globální teploty v bezpečných mezích, je čas jednat teď. Unii čekají také další úkoly, zejména dlouhodobá finanční podpora rozvojových zemí v adaptaci na změnu klimatu.
Další země mají také co dohánět: Spojené státy musí vyjasnit, o kolik sníží svoje emise, a zejména svoji představu o podobě dohody, která by na nich byla vymahatelná (USA neratifikovaly Kjótský protokol). Rychle rostoucí rozvojové země sice už často vyčíslily, jak budou snižovat své emise, nyní je ale třeba, aby tyto sliby potvrdily v nové dohodě. Dobrá dohoda tedy není vyloučena, učiní-li politici těchto pár odvážných a potřebných kroků. Jinak se můžeme dočkat dohody, nad níž si politici potřesou rukama a zašumí šampaňské, ale pro změnu klimatu a ty, na které dopadne, to nebude žádná změna.
Autorem je Ondřej Pašek z Centra pro dopravu a energetiku