Politický Second hand aneb když nemáš na výběr
Před časem jsem vezl známé do Second handu. Otevřeli v deset, v hale asi deset košů, u každého možná deset skloněných žen. A hrabaly a hrabaly jako někteří naši politici. Některé byly ve zvláštní koalici. První dáma pouze rychle vytahovala, co trochu ucházejícího ji přišlo pod ruku, druhá již kontrolovala, zda zboží nemá nějak vadu, třetí již zkoušela v kabince.
Po deseti minutách bylo přebráno. Tak zase za týden. Některé z přítomných žen, které se z pravidelných nákupů již evidentně znaly, se pomalu loučily. V tom vstoupila do haly další dáma. Držel jsem pytel, v němž bylo už pár kilo hader z první selekce a sledoval, jak pozdě příchozí chodí smutně kolem přebraných košů. Již nebylo na výběr.
Přemýšlel jsem, jak se asi cítí žena, která si nemůže vybrat šaty se zajímavým vzorem, správnou velikostí a preferovaným střihem. A vzpomněl jsem si na situaci, kdy jsem nastupoval v roce 2010 do pozice ředitele na SFŽP. Nepatřím sice k vybíravým lidem, ale vybrat jsem si nemohl. A nešlo o sadu nových obleků. Šlo o náměstka.
A podobně jako pro ženu je nepříjemné, vzít si na sebe něco, co jí nesedí, rovněž v mém případě nebylo příjemné vzít na sebe odpovědnost za někoho, kdo mi neseděl.
Ale nakonec jsem na sebe odpovědnost vzal. Z politického náměstka se vyklubal had. Když bych měl zůstat u přirovnání s konfekcí – svěrací kazajka. Vývoj nakonec nebyl tak dramatický jako ve filmu Svěrací kazajka od režiséra Johna Mayburyho, ale přece …
Když náměstek neplní úkoly a nemůžete jej odvolat, je to problém. Když náměstek dává ze svého úseku denně k podpisu desítky rozhodnutí a nemůžete se spolehnout, zda v nich není nějaké rozhodnutí vadné, je to problém. Větší než s vadnými šaty. Může jít o záměrně nezákonné rozhodnutí, na jehož vydání se „Váš“ náměstek s někým předem dohodnul.
Rozumím panu Babišovi, že si nechce nechat diktovat, jakého náměstka si má vzít na ministerstvo financí. Souhlasím s autory knihy „Korupce jako parazit-návod, jak ji porazit“, kterou považuji za nejkomplexnější přehled protikorupčních opatření. Ministr by měl mít možnost výběru nejbližších spolupracovníků, ale platy pro ně musí být omezené.
Výběr ze dvou nebo ze tří?
Vzhledem k zásadě: „nikdy neŘÍKEJ nikdy“, si dovolím slovo „nikdy“ použít alespoň v psaném textu. Nikdy nedávej milované ženě na výběr pouze ze dvou šatů. Ani ze tří. Pokud chceš dát ženě na výběr ze dvou či ze tří, tak raději z obchodních domů.
My muži jsme většinou poněkud méně nároční.
Tak pokud by ministr dostal na výběr od koaliční strany 2 nebo 3 kandidáty na obsazení funkce politického náměstka, dalo by se o tom do doby účinnosti zákona o státní službě uvažovat. Poté se ale již předpokládá, že mu do sestavení nejbližšího týmu mluveno nebude.
K diskusi může být, zda ministr má dostat na výběr 2 nebo 3 kandidáty na obsazení postu státního tajemníka. Osobně bych to považoval za vhodnější než konstrukci, která je v návrhu zákona dnes tj. jmenování po dohodě s generálním ředitelem státní služby. Ruku na srdce. Jsme v Česku. A co se bude dít, když se pánové nedohodnou? Návrh zákona to neříká . . .
A co neříká Ústava?
Ústava třeba neříká, zda má premiér dát do návrhu prezidentovi u každého ministerstva na výběr aspoň dvě osoby např. kandidátku a kandidáta, aby byl návrh genderově vyvážený.
A také v Ústavě není to, co se běžně objevuje v legislativě finančního trhu ve vztahu k osobám, co mají řídit finanční instituce. Tedy, že do vedení (zde ministerstev) může prezident jmenovat jen osobu, která má odpovídající vzdělání, manažerskou praxi a potřebnou důvěryhodnost, která je kvalitativně vyšším požadavkem než trestní bezúhonnost.
Nemá-li kvalifikační předpoklady kandidátů a kandidátek prezident posuzovat tak, jak to činí např. Česká národní banka u šéfů investičních společností, proč by měl vůbec prezident fungovat v rámci moci výkonné? A nebo naopak: jaký má smysl zatahovat prezidenta do moci zákonodárné, když i zde nemá faktickou kompetenci zákon změnit?
Hysterie z prezidentského systému
Přestože nemáme paní prezidentku, nemůžeme se příliš divit „cukání“ pana prezidenta, když nemá možnost výběru. Buďme empatičtí a zkusme se vžít do role dámy, která přijde do „hrabárny“ pět minut po dvanácté a nemá na výběr.
Osobně bych se nebál dát prezidentovi na výběr. Nebál bych se ani oddělit moc výkonnou (tam je „první“ hlava státu podle hlavy třetí Ústavy řazena) a moc zákonodárnou. Pokud z Ústavy vypustíme provokativní větičku: „prezident není z výkonu své funkce odpovědný“ resp. do Ústavy dáme pravý opak, mohl by dokonce prezident vládu sám řídit.
Aby se nechoval jako car, stačilo by jej omezit např. v tom, že do funkce ministrů by mohl jmenovat (po účinnosti zákona o státní službě) jen někoho z okruhu 5 až 7 sekčních ředitelů na daném ministerstvu. Za tohoto předpokladu by se snad zle necítila ani paní prezidentka :-)
Na co druhá ruka při podpisu?
Shrnuto a podtrženo: Má-li někdo o něčem rozhodovat, dejme mu aspoň z něčeho na výběr. A nemáme-li důvěru alespoň malý prostor k rozhodnutí dát, potom je lepší pravomoc odebrat. Nepotřebujeme second hand na podpis, pokud tato druhá ruka nemůže rozhodnutí korigovat. A to neplatí jen při jmenování ministrů nebo při udílení amnestie.
Po deseti minutách bylo přebráno. Tak zase za týden. Některé z přítomných žen, které se z pravidelných nákupů již evidentně znaly, se pomalu loučily. V tom vstoupila do haly další dáma. Držel jsem pytel, v němž bylo už pár kilo hader z první selekce a sledoval, jak pozdě příchozí chodí smutně kolem přebraných košů. Již nebylo na výběr.
Přemýšlel jsem, jak se asi cítí žena, která si nemůže vybrat šaty se zajímavým vzorem, správnou velikostí a preferovaným střihem. A vzpomněl jsem si na situaci, kdy jsem nastupoval v roce 2010 do pozice ředitele na SFŽP. Nepatřím sice k vybíravým lidem, ale vybrat jsem si nemohl. A nešlo o sadu nových obleků. Šlo o náměstka.
A podobně jako pro ženu je nepříjemné, vzít si na sebe něco, co jí nesedí, rovněž v mém případě nebylo příjemné vzít na sebe odpovědnost za někoho, kdo mi neseděl.
Ale nakonec jsem na sebe odpovědnost vzal. Z politického náměstka se vyklubal had. Když bych měl zůstat u přirovnání s konfekcí – svěrací kazajka. Vývoj nakonec nebyl tak dramatický jako ve filmu Svěrací kazajka od režiséra Johna Mayburyho, ale přece …
Když náměstek neplní úkoly a nemůžete jej odvolat, je to problém. Když náměstek dává ze svého úseku denně k podpisu desítky rozhodnutí a nemůžete se spolehnout, zda v nich není nějaké rozhodnutí vadné, je to problém. Větší než s vadnými šaty. Může jít o záměrně nezákonné rozhodnutí, na jehož vydání se „Váš“ náměstek s někým předem dohodnul.
Rozumím panu Babišovi, že si nechce nechat diktovat, jakého náměstka si má vzít na ministerstvo financí. Souhlasím s autory knihy „Korupce jako parazit-návod, jak ji porazit“, kterou považuji za nejkomplexnější přehled protikorupčních opatření. Ministr by měl mít možnost výběru nejbližších spolupracovníků, ale platy pro ně musí být omezené.
Výběr ze dvou nebo ze tří?
Vzhledem k zásadě: „nikdy neŘÍKEJ nikdy“, si dovolím slovo „nikdy“ použít alespoň v psaném textu. Nikdy nedávej milované ženě na výběr pouze ze dvou šatů. Ani ze tří. Pokud chceš dát ženě na výběr ze dvou či ze tří, tak raději z obchodních domů.
My muži jsme většinou poněkud méně nároční.
Tak pokud by ministr dostal na výběr od koaliční strany 2 nebo 3 kandidáty na obsazení funkce politického náměstka, dalo by se o tom do doby účinnosti zákona o státní službě uvažovat. Poté se ale již předpokládá, že mu do sestavení nejbližšího týmu mluveno nebude.
K diskusi může být, zda ministr má dostat na výběr 2 nebo 3 kandidáty na obsazení postu státního tajemníka. Osobně bych to považoval za vhodnější než konstrukci, která je v návrhu zákona dnes tj. jmenování po dohodě s generálním ředitelem státní služby. Ruku na srdce. Jsme v Česku. A co se bude dít, když se pánové nedohodnou? Návrh zákona to neříká . . .
A co neříká Ústava?
Ústava třeba neříká, zda má premiér dát do návrhu prezidentovi u každého ministerstva na výběr aspoň dvě osoby např. kandidátku a kandidáta, aby byl návrh genderově vyvážený.
A také v Ústavě není to, co se běžně objevuje v legislativě finančního trhu ve vztahu k osobám, co mají řídit finanční instituce. Tedy, že do vedení (zde ministerstev) může prezident jmenovat jen osobu, která má odpovídající vzdělání, manažerskou praxi a potřebnou důvěryhodnost, která je kvalitativně vyšším požadavkem než trestní bezúhonnost.
Nemá-li kvalifikační předpoklady kandidátů a kandidátek prezident posuzovat tak, jak to činí např. Česká národní banka u šéfů investičních společností, proč by měl vůbec prezident fungovat v rámci moci výkonné? A nebo naopak: jaký má smysl zatahovat prezidenta do moci zákonodárné, když i zde nemá faktickou kompetenci zákon změnit?
Hysterie z prezidentského systému
Přestože nemáme paní prezidentku, nemůžeme se příliš divit „cukání“ pana prezidenta, když nemá možnost výběru. Buďme empatičtí a zkusme se vžít do role dámy, která přijde do „hrabárny“ pět minut po dvanácté a nemá na výběr.
Osobně bych se nebál dát prezidentovi na výběr. Nebál bych se ani oddělit moc výkonnou (tam je „první“ hlava státu podle hlavy třetí Ústavy řazena) a moc zákonodárnou. Pokud z Ústavy vypustíme provokativní větičku: „prezident není z výkonu své funkce odpovědný“ resp. do Ústavy dáme pravý opak, mohl by dokonce prezident vládu sám řídit.
Aby se nechoval jako car, stačilo by jej omezit např. v tom, že do funkce ministrů by mohl jmenovat (po účinnosti zákona o státní službě) jen někoho z okruhu 5 až 7 sekčních ředitelů na daném ministerstvu. Za tohoto předpokladu by se snad zle necítila ani paní prezidentka :-)
Na co druhá ruka při podpisu?
Shrnuto a podtrženo: Má-li někdo o něčem rozhodovat, dejme mu aspoň z něčeho na výběr. A nemáme-li důvěru alespoň malý prostor k rozhodnutí dát, potom je lepší pravomoc odebrat. Nepotřebujeme second hand na podpis, pokud tato druhá ruka nemůže rozhodnutí korigovat. A to neplatí jen při jmenování ministrů nebo při udílení amnestie.