Tento čtvrtek to bude 3,5 roku, co Anders Behring Breivik postřílel v Norsku 77 lidí. Útok byl zaměřen na členy mládežnické organizace sociálně demokratické Strany práce. Pan Breivik byl údajně přesvědčen, že socialisté nesou vinu za otevření země muslimům. Argumentoval, že muslimové jsou nástroj ničení evropských tradic a kultur. Policie ho označila jako křesťanského fundamentalistu. Naštěstí následně nedošlo k vyhoštění všech křesťanů z Norska. Norská společnost ví, že Ježíš nenabádal k zabíjení, nebyl fanatik.

Zabíjí zaslepenost, fanatismus

Vrah (nikoliv křesťan) Breivik, který spatřoval v islámu vrchol všeho zla, zabil paradoxně násobně více lidí, než muslimští radikálové v Paříži. Tím samozřejmě nechci zlehčovat tragédii, k níž ve Francii došlo. Chci předejít iluzi, že riziko podobných útoků snížíme v ČR tím, že zemi hermeticky uzavřeme všem muslimům a imigraci umožníme jen Ukrajincům nebo rusky mluvícím občanům. Je pravděpodobné, že v letadle na Ukrajině zahynulo skoro 300 lidí díky fanatismu nikoliv náboženskému, ale nacionalistickému.

Nabádá Korán k zabíjení?

Korán za určitých okolností skutečně k zabíjení nabádá. Na uvedeném odkaze se jedná o situace, kdy někdo od islámu odpadne. Usmrcena kamenováním může být i žena, která se dopustí nevěry, v jiných případech jsou tresty „mírnější“ - např. useknutí ruky při krádeži.

http://www.islamweb.cz/koran/koran.php?action=view&sura=4&od=80&do=90

Minulý rok např. soud v súdánském Chartúmu vynesl (podle islámského práva) rozsudek trestu smrti nad paní Ishagovou, která údajně islám opustila. Pan profesor Halík tehdy požádal muslimskou komunitu v ČR, aby se proti takovému barbarství postavila. Odůvodnění nebylo postaveno na tom, že trest smrti je sám o sobě barbarským činem. Argumentace byla ve smyslu, že paní Ishagová fakticky nikdy muslimkou nebyla, odpadnout od víry tedy nemohla a nenaplnila tak „skutkovou podstatu trestného (zlo)činu odpadlictví“.

Autorita vzešlá z respektu

Muslimové v ČR výzvu pana profesora Halíka vyslechli a připojili se k mezinárodnímu tlaku na to, aby trest nebyl vykonán. Paní Ishagové byla udělena „milost“ a byla propuštěna. Možná jeden z faktorů, díky němuž muslimové v ČR výzvu přijali, byla skutečnost, že se nositel Templetenovy ceny ohradil proti zásahu české policie v jejich mešitě. Věřím, že muslimové v ČR cítili z jednání pana profesora Halíka úctu a respekt - hodnoty, které by měly zdobit skutečně velké osobnosti.

Osobně jsem se přesvědčil, jakou moc má to, když člověk přistupuje ke druhým s láskou. Před časem byl u nás ubytován v rámci výměnného pobytu jeden muslim, student ze Španělska, ze země, kde je přes 60 procent lidí přesvědčeno o neslučitelnosti islámu s evropskou civilizací. Vnímal jsem, že byl hodně u srdce dotčen vřelým přijetím. Člověku mohou téct i slzy, když je u „cizích“ přijat lépe než doma. Takový člověk se pak může ptát: „Kde je zdroj Vaší lásky?“

Máme se bát Houellebecqova „proroctví“?

Máme tedy zavírat dveře před muslimy? Může nastat scénář, který popisuje pan Houellebecq ve své knize Submission (Podrobení)? Popisuje zde, možná inspirován Breivikem, jak „zlí“ socialisté uzavřou v roce 2022 koalici s muslimským bratrstvem, a jak ve Francii začne platit islámské právo. Ženy budou chodit zahalené, ve školách bude islámská výuka a ten, kdo odmítne konverzi k islámu, přijde o práci (později možná o život).

Jestli bude v roce 2022 nebo později ve Francii 10% muslimů a pokud volební účast (např. kvůli obavám z útoků ve volebních místnostech) bude taková, jaká je v naší zemi ve druhém kole senátních voleb, nelze podobné scénáře vyloučit. Přidá-li se ke strachu ze smrti i přesvědčení, že vláda islámského práva (např. sekání rukou po krádeži) přinese snížení kriminality, možná by ani muslimské bratrstvo nepotřebovalo se socialisty spolupracovat.

Co by ale muselo předcházet přijetí islámských hodnot? Jak by se mohla Listina základních práv a svobod změnit na Listinu základních nerovností a trestů? Pro některé muže by mohla být atraktivní vidina „legality“ polygamie. Jiní by mohli uvěřit, že díky přísným trestům se podaří téměř vymýtit korupci. Lidem, kteří se nemohou domoci spravedlnosti, by se mohla líbit představa, že soudní procesy nebudou dlouhé, ALE…

Cizí hodnoty mohou vstoupit do morálního vakua

Hlavním předpokladem pro přijetí práva šaría by muselo být opuštění hodnot evropských. A to by byla chyba. Nikoliv však muslimů. Ani těch radikálních.

Představme si hodnoty, které ctil např. mistr Jan Hus, jako vzácné kameny, které jsou vsazeny do průhledné nádoby – do otevřené duše. Bude v ní třeba pravda, láska, úcta, svoboda, odpovědnost, poctivost, ochota obětovat se pro druhé… Když potom do nádoby nasypeme další kamínky nebo písek, nádoba se zaplní, ale to ryzí uvnitř zůstane.

Co se stane, pokud se do nádoby nevloží nejprve hodnoty pozitivní? Prázdnotu může zafoukat písek a pak už nelze do nádoby vložit nic dalšího…

A prázdnota může vzniknout nejen v duši člověka, ale i ve viditelném světě. Říká se, že problémem světa není ani tak síla zlých, jako spíše slabost dobrých.

Představme si poctivé policisty, kteří by měli jen jedinou „vadu“. Měli by obavu o svůj život. Když by měli zabránit teroristům v útěku případně v páchání dalších zvěrstev, začali by couvat podobně jako policejní auto na videu (viz níže). Tímto neříkám, že policisté na videu couvali z obavy o život. Jen si prosím na chvíli představte, že by tomu tak bylo.

http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/358681-nove-video-z-utoku-pomstili-jsme-mohameda-volali-teroriste-v-parizi.html

Policisté by byli odvoláni ze služby a bylo by vypsáno nové výběrové řízení. Nikdo z lidí uznávajících evropské hodnoty by se ale nepřihlásil. Nastalo by prázdno, vakuum… Později by společnosti začalo nabízet svou pomoc v boji s terorismem nějaké umírněné muslimské hnutí. Mělo by jen několik „drobných“ podmínek, za nichž by povolali do služeb policie své oddané bratry. Změnu legislativy v tom směru, aby se dalo uplatňovat právo islámské …

Byla by to slabost EU, pokud by ze svých hodnot vycouvala, zapomněla na ně nebo by s nimi neuměla správně zacházet…

I slova mohou zabíjet

Jaké jsou tedy naše nejdůležitější hodnoty? A umíme s nimi zacházet? Většina z nás má asi ještě v živé paměti, jak se exprezidentu Klausovi nepodařila amnestie. Uplatnil sice své ústavní právo udělit amnestii, ale pošlapal při tom desítkám tisíc lidí právo na spravedlivý proces. Holt, chce to určitou míru zralosti, aby člověk uplatňoval svá práva tak, že se nedotkne práv jiných občanů.

http://video.aktualne.cz/dvtv/je-spravne-byt-charlie-tomas-halik-vs-erik-tabery/r~a74292f49b4411e4a7d8002590604f2e/

Zajímavá byla diskuse mezi panem profesorem Halíkem a šéfredaktorem týdeníku Respekt panem Taberym o tom, jak „zacházet“ se svobodou slova. Předesílám, že si obou pánů velmi vážím. V mnohém s nimi souhlasím. ALE… Nedomnívám se, že svobodu slova lze moudře uplatňovat, pokud si člověk (i novinář) není vědom potřeby určité korekce. Korekcí nemíním cenzuru ani autocenzuru negativně motivovanou. I sám sebe mohu „omezit“ ve svobodě projevu z důvodu respektu k hodnotám nebo právům druhých lidí.

Osobně mám jako whistleblower s novináři veskrze pozitivní zkušenosti, ale dovedu si představit, že pokud by nějaká citlivější duše oznámila něco nekalého a následně by byla tiskem vláčena, očerňována, zesměšňována, cejchována slovy jako udavač, práskač, mohlo by to takového člověka dohnat až k sebevraždě. U kyberšikany to může být podobné.

Pro příklady, kdy i slova mohou zabíjet, však nemusíme chodit do mediálního světa. Je známa řada případů nevybíravého bossingu (např. slovních útoků šéfů vůči podřízeným), který dohnal k sebevraždě celé skupiny zaměstnanců. Vrátíme-li se do Francie, v letech 2008 až 2009 spáchalo ve Francé Telecom sebevraždu 35 osob - to je zhruba polovina počtu ročně popravených osob v Saúdské Arábii podle islámského práva.

Svoboda slova má v našem právním řádu limity trestní. Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob je trestným činem, podobně jako je trestná pomluva. Možná jsou ale důležitější hranice zákonem nepsané, vycházející z kultury úcty k druhému nebo ze zásady: co nechceš, aby jiní činili Tobě, to nečiň ani Ty jim.

I obrázky mohou provokovat

Osobně bych si nepřál, aby svatá trojice byla vyobrazena jako pár homosexuálů s třeba 12-ti letým „synem“, který bude v chrámu orálně uspokojovat oba tatínky a u úst bude mít (kromě jiného) bublinu s parafrází slov Ježíše: „Ne má vůle, ale Vaše potřeba se staň“.

Je samozřejmě možné, že po případném zveřejnění takové karikatury by se v prvé řadě neohradila církev, ale nějaká skupina homosexuálů nebo pedofilů. Někteří by to mohli vnímat jako kampaň zaměřenou proti adopcím dětí homosexuálními páry, pedofilové by to mohli vnímat jako hanobení jejich sexuální orientace, jiní by se možná jen pousmáli.

Legrace by každopádně skončila, pokud by nešlo o karikaturu, ale o reálnou fotografii, z níž by bylo poznat identitu dítěte. Dítě by totiž nemuselo unést zahanbení a mohlo by i skočit pod metro. I „děti Alláhovy“ se mohou cítit něčím zahanbeny a řešit, kde ventilovat agresi.

Kultura úcty může mít větší sílu než zákon

Žádná provokace samozřejmě nemůže ospravedlnit útok, který se stal. Současně však útok v Paříži nemůže ospravedlnit šikanování těch muslimů, kteří respektují evropská pravidla.

Šikanou teď nemíním rozumná omezení. Listina základních práv a svobod např. umožnuje v článku 16 odst. 4 omezit právo na svobodu vyznání v případech, je-li to nezbytné pro ochranu bezpečnosti, pořádku nebo např. práv a svobod druhých.

V islámu je např. trestem za změnu víry smrt. Žádný muslim v ČR, který by případného „odpadlíka“ potrestal, by se však před soudem neměl úspěšně odvolat na to, že „jen“ aplikoval své právo na svobodu vyznání. Otázkou je, kolik muslimů se fakticky necítí být svobodných svou víru případně změnit z obavy, že by byli stejně rodinou potrestáni.

Ale jako jsme po roce 1989 nevyháněli ze země komunisty, učme se nevyhánět muslimy, kteří zde spořádaně žijí, nepáchají trestnou činnost. A zkusme je prosím neurážet. Žádný právní předpis nemůže specifikovat, co všechno může druhé lidi urazit, provokovat.

Ale může pomoci úcta, ochota dívat se na svět i očima druhých, dialog. Podobně jako kultura odpuštění, kterou žil Nelson Mandela, značně proměnila jihoafrickou společnost, i kultura úcty a dialogu může přispět k tomu, že nebudeme vidět svět černo-bíle.

Úcta nepředstavuje bezbřehou toleranci. Můžeme si vážit pedofilů, přátelit se s nimi, ALE nemusíme jim dovolit, aby se dotýkali našich dětí. Můžeme si vážit karikaturistů z Charlie Hebdo, že ani pod hrozbou smrti nezačali s autocenzurou, ALE nemusíme souhlasit s tím, aby se dětinsky „dotýkali“ symbolů víry.

Můžeme si vážit muslimů, můžeme se zajímat o to, jak snížit kriminalitu a urychlit soudní řízení, ALE nemusíme přijímat právo šaría. Můžeme si vážit života ve svobodné zemi, můžeme milovat život, ALE nemusíme couvnout před rizikem smrti, když by nás chtěly hnutí typu Boko Haram nebo islámský stát zotročovat.

Rozlišujme (ne)přijetí ideologie, názoru a člověka

Stává se, že když nesouhlasíme s názorem druhého člověka, vnímá to tak, že jsme proti němu. Velmi rychle pak může nastat „polarizace“ typu: „Jestli nejsi Charlie, jsi proti mně“, v horším případě „nezařadíš-li se do „frakce Charlie“, schvaluješ (nepřímo) útok“.

Zkusme být tak trochu jako hrdinka románu Divergence. Naše myšlenky nemusí být jen v některé z frakcí „pro Zemana“ nebo „proti Zemanovi“. A nemusíme hned „startovat“ nebo se vymezovat proti lidem, kteří své myšlení v nějakých škatulkách mají.

Je asi velké umění projevovat lidem tolik úcty a lásky, aby cítili, že jsme na „jejich straně“, i když nepřijímáme každý jejich názor, ideologii nebo víru. Ale věřím, že je možné se této ctnosti postupně učit. Můžeme si negativně odpovědět na otázku, zda je islám mírumilovné náboženství a přesto můžeme mít pozitivní přístup k řadě muslimů.