Kultura, její ministerstvo, jejich budoucnost…
Pozvánka na čtvrteční Interpelace. Téma: Kultura hledá budoucnost
Pod pojmem kultura si většina z nás asi vybaví nějaký ten umělecký počin. Ať už historický, ve smyslu tradičního odkazu předků, tedy toho, co již bylo vytvořeno, či toho, co teprve vzniká, hledá nové formy vyjádření, razí cesty (ty, na které druzí navazují, ale i ty, které zůstanou slepé).
Národy i státy jsou často posuzovány podle svého kulturního bohatství, toho, jak pečují o kulturní dědictví i rozvoj současného umění. Jen málokomu je jedno, že jej jiní považují za nekulturního člověka, příslušníka nekulturního národa, občana státu, který se o kulturu nestará…
Nadcházející Interpelace se pokusí položit si (a v lepším případě i zodpovědět) otázky, které vztah nás jako jednotlivců (tedy lidí s různými úhly pohledu), této společnosti i českého státu vůči kultuře mohou pomoci formulovat.
Chceme, aby stát zasahoval do kultury? A pokud ano, tak jakým způsobem? Má především dotovat nejrůznější příspěvkové organizace, jako jsou Národní divadlo či Národní muzeum? Nebo raději prostřednictvím různých komisí rozdělovat peníze mezi ty, kteří nabízejí své umělecké projekty? Jaké umění vlastně chceme mít? Nebo lépe řečeno, co z této oblasti chceme podporovat a jak?
Naše pozvání (tedy moderátora Tomáše Sedláčka, Nové scény ND a Aktuálně.cz) přijali hosté, kteří umění sami tvoří či se jím profesně zabývají, ale především mají zkušenosti s tím, co většina z nás při návštěvě divadla, kina, koncertního sálu, galerie či třeba čtení knihy příliš nevnímá: jak řídit kulturní instituci, kde vzít peníze na její provoz, jak „financovat“ umění.
Již tento čtvrtek přivítáme ve foyer Nové scény Národního divadla historičku umění Milenu Bartlovou, bývalého ministra kultury Václava Riedlbaucha a publicistku Marii Reslovou.
Sejdeme se tedy nadcházející čtvrtek v 17 hodin v horním foyer Nové scény Národního divadla v Praze. A můžete u toho být i Vy (vstup je volný, abyste měli jistotu, že si sednete, můžete si vyzvednout rezervační vstupenku v pokladně Nové scény).
Všechny, kdo nemohou přijít na Novou scénu, zveme ke sledování online přenosu zde na Aktuálně.cz.
Své komentáře a případné otázky můžete psát do debaty pod tímto článkem. Zprostředkujeme jejich přenos na Novou scénu ND (nemůžeme ale zajistit, že na ně bude někdo reagovat, popř. že se všechny otázky dočkají odpovědi). Publikovat lze jen texty, které mají maximálně 140 znaků (jen pro srovnání: běžná SMS jich má 160), protože Twitter, který k tomuto účelu využíváme, jich více napsat neumožňuje.
Pod pojmem kultura si většina z nás asi vybaví nějaký ten umělecký počin. Ať už historický, ve smyslu tradičního odkazu předků, tedy toho, co již bylo vytvořeno, či toho, co teprve vzniká, hledá nové formy vyjádření, razí cesty (ty, na které druzí navazují, ale i ty, které zůstanou slepé).
Národy i státy jsou často posuzovány podle svého kulturního bohatství, toho, jak pečují o kulturní dědictví i rozvoj současného umění. Jen málokomu je jedno, že jej jiní považují za nekulturního člověka, příslušníka nekulturního národa, občana státu, který se o kulturu nestará…
Nadcházející Interpelace se pokusí položit si (a v lepším případě i zodpovědět) otázky, které vztah nás jako jednotlivců (tedy lidí s různými úhly pohledu), této společnosti i českého státu vůči kultuře mohou pomoci formulovat.
Chceme, aby stát zasahoval do kultury? A pokud ano, tak jakým způsobem? Má především dotovat nejrůznější příspěvkové organizace, jako jsou Národní divadlo či Národní muzeum? Nebo raději prostřednictvím různých komisí rozdělovat peníze mezi ty, kteří nabízejí své umělecké projekty? Jaké umění vlastně chceme mít? Nebo lépe řečeno, co z této oblasti chceme podporovat a jak?
Naše pozvání (tedy moderátora Tomáše Sedláčka, Nové scény ND a Aktuálně.cz) přijali hosté, kteří umění sami tvoří či se jím profesně zabývají, ale především mají zkušenosti s tím, co většina z nás při návštěvě divadla, kina, koncertního sálu, galerie či třeba čtení knihy příliš nevnímá: jak řídit kulturní instituci, kde vzít peníze na její provoz, jak „financovat“ umění.
Již tento čtvrtek přivítáme ve foyer Nové scény Národního divadla historičku umění Milenu Bartlovou, bývalého ministra kultury Václava Riedlbaucha a publicistku Marii Reslovou.
Milena Bartlová - historička umění, zabývá se uměním a kulturou středověku, metodologií dějin umění, muzeologií a vizuálními studiemi. Věnuje se vědeckovýzkumné a publikační činnosti, pracovala např. jako kurátorka ve Sbírce starého umění Národní galerie v Praze, dále na Ústavu dějin umění, třináct let přednášela v Semináři dějin umění FF Masarykovy univerzity v Brně. V současné době působí jako profesorka na katedře dějin umění a estetiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Marie Reslová - novinářka, která v současné době působí v internetovém deníku Česká pozice. Vystudovala dramaturgii na pražské DAMU. Od roku 1990 pracuje jako novinářka, editorka divadelních periodik i publikací a recenzentka. Podílela se na vzniku časopisu Svět a divadlo a Cen Alfréda Radoka. Zabývá se kulturní politikou, koncepcemi a financováním kulturních institucí.
Václav Riedlbauch - hudební skladatel, pedagog a manažer. V minulosti působil mj. jako umělecký šéf opery ND, programový ředitele Paláce kultury, šéfproducent a následně ředitel hudebního vydavatelství Panton, generální ředitel České filharmonie. V letech 2009–2010 zastával funkci ministra kultury a během svého působení např. převedl Galerii Rudolfinum pod Uměleckoprůmyslové muzeum a Laternu magiku pod Národní divadlo. V současné době působí jako profesor na VŠE na katedře Arts managementu.
***
Sejdeme se tedy nadcházející čtvrtek v 17 hodin v horním foyer Nové scény Národního divadla v Praze. A můžete u toho být i Vy (vstup je volný, abyste měli jistotu, že si sednete, můžete si vyzvednout rezervační vstupenku v pokladně Nové scény).
Všechny, kdo nemohou přijít na Novou scénu, zveme ke sledování online přenosu zde na Aktuálně.cz.
Své komentáře a případné otázky můžete psát do debaty pod tímto článkem. Zprostředkujeme jejich přenos na Novou scénu ND (nemůžeme ale zajistit, že na ně bude někdo reagovat, popř. že se všechny otázky dočkají odpovědi). Publikovat lze jen texty, které mají maximálně 140 znaků (jen pro srovnání: běžná SMS jich má 160), protože Twitter, který k tomuto účelu využíváme, jich více napsat neumožňuje.