Volá vás ředitel: přijďte si popovídat o kolech ve městě
Interpelace se blíží (jejich prvního hosta jsem zde představil včera) a dnes vás na ně pozve sám ředitel Nové scény Národního divadla, jejich duchovní otec a spolutvůrce Štěpán Kubišta.
To nejpodstatnější pan ředitel již prozradil (tedy kromě toho, že na setkání vystoupí i skupina „flatlandových bikerů“ SPAM BMX, kteří si piazzettu oblíbili), takže na mne zbývá jen blíže představit dalšího hosta.
Martin Mareček
Spoluzakladatel iniciativy Auto*Mat
Režisér, dokumentarista, dramaturg.
Autor celovečerních dokumentárních snímků Hry prachu (2001), Zdroj (2005), Auto*Mat (2009) a Pod sluncem tma (2011).
S filmem Zdroj získal přes 20 ocenění na různých festivalech. Za film Pod sluncem tma získal Českého lva 2011 pro nejlepší dokument.
Jak byste popsal svůj vztah ke kolu? Kolik bicyklů vlastníte?
Naprosto užitkový. Nástroj na rychlou a většinou i příjemnou přepravu po městě. Fetiš či posedlost v tom není. V Praze momentálně používám skládačku a upravené (odlehčené i zpevněné) městské kolo. K oběma, když jedu pro velký nákup, připojují krytý vozík, ve kterém sem i dříve vozil děti do školky.
Jezdíte na kole i po městě?
Na kole jezdím především po městě (na některé trasy je to pro mě nejrychlejší prostředek).
Mělo by být naším cílem, aby to zde – co se cyklodopravy týče – vypadalo jako v Nizozemsku či Skandinávii?
Nemám rád fundamentalismus, který určí jednoznačný cíl nebo jediný správný recept. Cyklodoprava není řešením pro každého nebo každou část města. Ale postoj k ní je dobrou metaforu přístupu k urbanismu vůbec. Třeba právě ve Švédsku, zhruba před deseti lety, spočítali, že jedna švédská koruna investovaná do cyklodopravy přinese až osm korun uspořených na zdravotní péči a jezdí se tam i v kopcovitějších městech než máme tady. Zkušenost dánské Kodaně zas říká, že stačí ročně ubrat dvě procenta parkovacích míst v srdci města a za dvacet let se tu prohání o dvě třetiny více cyklistů a na ulicích si hrají děti. Co počítáme u nás v Praze? Co nás zajímá? Jak chceme, aby město vypadalo?
///jen poznámka: i samotný princip iniciativy Auto*Mat, kterou jsem spoluzaložil, je především ve zkoumání dopravních automatismů a advokacii křehčích účastníků provozu - nikoli v hlásání zániku individuální automobilové dopravy - Auto*Mat podporuje myšlenky, které se aktuálně běžně realizují nejen v Kodani, ale i ve Vídni, Londýně, Berlíně... ///
Řidiči a chodci si často stěžují, že jsou cyklisté bezohlední. Ti to ovšem tvrdí o nich. Co s tím?
Ty skupiny jsou přece prostupné! Vždy je to jenom aktuální role, kterou na sebe bereme. Já jsem především chodec, pak se docela často přepravuji na kole nebo veřejnou dopravou a někdy řídím i automobil. Mám v sobě všechny tyto zkušenosti a snažím se je dobře používat.
Možná je problém právě v přílišné separaci jednotlivých druhů dopravy ve městě. Nejen fyzické, ale i mentální. Máme pak pocit, že musíme soupeřit, bojovat o své místo. Když pominu hlavní dopravní tepny, tak mi z tohoto hlediska připadá inspirativní koncepce "sdíleného prostoru" jakožto uspořádání místa, které podněcuje k pozornému vnímání. Nejen zákazy a příkazy, pruhy, semafory, ale především vlastní zodpovědnost v kontaktu s ostatními. Původním autorem této koncepce byl Hans Monderman, holandský dopravní inženýr, který jako jeden z prvních začal prosazovat metodu kruhového objezdu a tento princip jednoduchého pravidla se odráží i v jeho další práci. Například, na konci 70. let byl pověřen úkolem snížit intenzitu dopravy na venkově v severním Nizozemsku. V té době mu krácení rozpočtu zabránilo použít tradičních nástrojů zklidňování dopravy, jako jsou retardéry, plůtky, atd. Protože neměl na vybranou, rozhodl se řídit svou předtuchou a svými analýzami. Rozhodl se všechno z ulic odstranit, to jest - měření rychlosti, šikany, ploty a čáry, a ponechat jenom to, co vypadalo jako přirozená hezká vesnice. Když se velmi nervózní o měsíc později vrátil, zjistil, že rychlost dopravního toku se snížila o polovinu, ale díky plynulosti se průjezd vesnicí nezhoršil! Do té doby bylo při zklidňování dopravy dosahováno přibližně 10 až 20% snížení rychlosti. Odstraňování obrubníků, zábran, značek tedy může nejen zpříjemnit prostředí, ale také zvýšit bezpečnost i omezit zácpy. Zní to až pohádkově, ale podobným způsobem už v Evropě funguje nejen řada obcí, ale i městských částí.
Jako třetího jsme pozvali Martina Kontru, publicistu z Respektu a zakladatel Bajkazylu. Odpověď na své otázky jsem od něj nedostal, třeba má na práci něco důležitějšího.
A jen pro pořádek připomínám:
Sejdeme se na piazzettě mezi Novou scénou a historickou budovou Národního divadla a to ve čtvrtek 27. června v 17 hodin.
Počet míst k sezení je omezen na necelou stovku. Tomu, kdo si chce sednout, doporučujeme předchozí rezervaci. „Rezervační“ vstupenku si můžete zdarma vyzvednout v pokladně Nové scény ND.
Ostatní zveme ke sledování online přenosu čtvrtečních Interpelací zde na Aktuálně.cz (27. června od 17 hodin).
To nejpodstatnější pan ředitel již prozradil (tedy kromě toho, že na setkání vystoupí i skupina „flatlandových bikerů“ SPAM BMX, kteří si piazzettu oblíbili), takže na mne zbývá jen blíže představit dalšího hosta.
![](https://blog.aktualne.cz/media/3/20130625-mareček1.jpg)
Spoluzakladatel iniciativy Auto*Mat
Režisér, dokumentarista, dramaturg.
Autor celovečerních dokumentárních snímků Hry prachu (2001), Zdroj (2005), Auto*Mat (2009) a Pod sluncem tma (2011).
S filmem Zdroj získal přes 20 ocenění na různých festivalech. Za film Pod sluncem tma získal Českého lva 2011 pro nejlepší dokument.
Jak byste popsal svůj vztah ke kolu? Kolik bicyklů vlastníte?
Naprosto užitkový. Nástroj na rychlou a většinou i příjemnou přepravu po městě. Fetiš či posedlost v tom není. V Praze momentálně používám skládačku a upravené (odlehčené i zpevněné) městské kolo. K oběma, když jedu pro velký nákup, připojují krytý vozík, ve kterém sem i dříve vozil děti do školky.
Jezdíte na kole i po městě?
Na kole jezdím především po městě (na některé trasy je to pro mě nejrychlejší prostředek).
Mělo by být naším cílem, aby to zde – co se cyklodopravy týče – vypadalo jako v Nizozemsku či Skandinávii?
Nemám rád fundamentalismus, který určí jednoznačný cíl nebo jediný správný recept. Cyklodoprava není řešením pro každého nebo každou část města. Ale postoj k ní je dobrou metaforu přístupu k urbanismu vůbec. Třeba právě ve Švédsku, zhruba před deseti lety, spočítali, že jedna švédská koruna investovaná do cyklodopravy přinese až osm korun uspořených na zdravotní péči a jezdí se tam i v kopcovitějších městech než máme tady. Zkušenost dánské Kodaně zas říká, že stačí ročně ubrat dvě procenta parkovacích míst v srdci města a za dvacet let se tu prohání o dvě třetiny více cyklistů a na ulicích si hrají děti. Co počítáme u nás v Praze? Co nás zajímá? Jak chceme, aby město vypadalo?
///jen poznámka: i samotný princip iniciativy Auto*Mat, kterou jsem spoluzaložil, je především ve zkoumání dopravních automatismů a advokacii křehčích účastníků provozu - nikoli v hlásání zániku individuální automobilové dopravy - Auto*Mat podporuje myšlenky, které se aktuálně běžně realizují nejen v Kodani, ale i ve Vídni, Londýně, Berlíně... ///
Řidiči a chodci si často stěžují, že jsou cyklisté bezohlední. Ti to ovšem tvrdí o nich. Co s tím?
Ty skupiny jsou přece prostupné! Vždy je to jenom aktuální role, kterou na sebe bereme. Já jsem především chodec, pak se docela často přepravuji na kole nebo veřejnou dopravou a někdy řídím i automobil. Mám v sobě všechny tyto zkušenosti a snažím se je dobře používat.
Možná je problém právě v přílišné separaci jednotlivých druhů dopravy ve městě. Nejen fyzické, ale i mentální. Máme pak pocit, že musíme soupeřit, bojovat o své místo. Když pominu hlavní dopravní tepny, tak mi z tohoto hlediska připadá inspirativní koncepce "sdíleného prostoru" jakožto uspořádání místa, které podněcuje k pozornému vnímání. Nejen zákazy a příkazy, pruhy, semafory, ale především vlastní zodpovědnost v kontaktu s ostatními. Původním autorem této koncepce byl Hans Monderman, holandský dopravní inženýr, který jako jeden z prvních začal prosazovat metodu kruhového objezdu a tento princip jednoduchého pravidla se odráží i v jeho další práci. Například, na konci 70. let byl pověřen úkolem snížit intenzitu dopravy na venkově v severním Nizozemsku. V té době mu krácení rozpočtu zabránilo použít tradičních nástrojů zklidňování dopravy, jako jsou retardéry, plůtky, atd. Protože neměl na vybranou, rozhodl se řídit svou předtuchou a svými analýzami. Rozhodl se všechno z ulic odstranit, to jest - měření rychlosti, šikany, ploty a čáry, a ponechat jenom to, co vypadalo jako přirozená hezká vesnice. Když se velmi nervózní o měsíc později vrátil, zjistil, že rychlost dopravního toku se snížila o polovinu, ale díky plynulosti se průjezd vesnicí nezhoršil! Do té doby bylo při zklidňování dopravy dosahováno přibližně 10 až 20% snížení rychlosti. Odstraňování obrubníků, zábran, značek tedy může nejen zpříjemnit prostředí, ale také zvýšit bezpečnost i omezit zácpy. Zní to až pohádkově, ale podobným způsobem už v Evropě funguje nejen řada obcí, ale i městských částí.
***
Jako třetího jsme pozvali Martina Kontru, publicistu z Respektu a zakladatel Bajkazylu. Odpověď na své otázky jsem od něj nedostal, třeba má na práci něco důležitějšího.
A jen pro pořádek připomínám:
Sejdeme se na piazzettě mezi Novou scénou a historickou budovou Národního divadla a to ve čtvrtek 27. června v 17 hodin.
Počet míst k sezení je omezen na necelou stovku. Tomu, kdo si chce sednout, doporučujeme předchozí rezervaci. „Rezervační“ vstupenku si můžete zdarma vyzvednout v pokladně Nové scény ND.
Ostatní zveme ke sledování online přenosu čtvrtečních Interpelací zde na Aktuálně.cz (27. června od 17 hodin).